Tím prvním vyzyvatelem byla mladá, agilní sebranka Counterparts z kanadského Ontaria. Neotesaní doktůrci téměř bez výpadových breakdownů míchali metalcore s živelnou hard-core punkovou estetikou, a i když šlo vidět, že by své poctivé srdce rádi donesli nejlépe až na Hrad, chyběl jim věhlas a dostatek příznivců, kteří by jim s tím pomohli. Asi jako Marku Hilšerovi.

To o While She Sleeps už víme nějaký ten pátek. Pro mnohé byli za hlavní hvězdy kampaně právě tito snaživci, kteří měli být v celkovém hodnocení daleko výše. Dělali vlastně všechno správně, novou (a skvělou) desku "You Are We" zafinancovali nikoliv díky mecenášům, ale díky své komunitě, promo si dělali sami a ublížil jim vlastně jen ne úplně ideální zvuk.

Jejich frontman je v dobrém slova smyslu šílenec, který jde do všeho po hlavě, a byl to právě on, kdo dělal ten večer největší show, když fanoušky burcoval k circle pitům, v "Seven Hills" se plavil na jejich rukou a přízni a nezdráhal se kolem sebe pro dobrý koncert házet stojanem od mikrofonu i reprobednami. Jeho neortodoxní myšlení známe v Česku už z dřívějška, nezapomenutelná je jeho sázkařská minulost, kdy se nebál skočit z balkónu v Lucerna Music Baru dolů do lidí, a přestože si dokázal nalinkovaná pravidla namazat na chleba a předvést, že umí dělat věci i jinak, zůstal na výsledkové listině navzdory svým bohatým zásluhám z předchozích let a investovaným prostředkům tak trochu za očekáváním a vlastně i nečekaně brzy skončil. Asi jako Michal Horáček.

Nejsilnější z protikandidátů vůči současnému stavu měl trošku problém vyvolat nějaké emoce. Architects sice v prvních řadách měli silné jádro, které se nebálo je hlasitě podporovat a vyjadřovat jim důvěru, že to budou právě oni, komu se podaří prodrat se z početného pelotonu až do extraligy. Dále od hlavního místa dění už ale bylo vidět, že počet jejich příznivců není zase tak velký, a vlastně mohli být rádi, když alespoň uznale pokyvovali hlavami do rytmu "Naysayer" i řady dalších témat. Podpořeni velkou obrazovkou, světelnou show i bohatými sponzory spokojeně hlásili, že je to zatím největší koncert mimo jejich rodnou hroudu.

To srdíčko jim ale po většinu debaty chybělo. Od lidí si drželi odstup a mezi známými texty si pomáhali často jen bezobsažnými frázemi, jakých už jsme slyšeli spoustu. A protože politika znamená stejně jako muzika hlavně emoce a oni potřebovali přesvědčit i ty nerozhodnuté a všechny ty nezúčastněné, díky nimž zůstaly balkóny prázdné, je teď velkou neznámou, zda se jim podaří získat sympatie i v takových skupinách obyvatelstva, na kterou se dříve nezaměřovali. Jen tak totiž můžou kariérně postoupit výše.

Nutno ještě dodat, že těsně před finišem vzpomněli na zemřelého kolegu Toma Searlea, a po dlouhém, poctivém proslovu o čestnosti a smutku, po němž mu věnovali závěrečnou "Gone With The Wind", to vypadalo, že v nich přece jen nakonec něco je. Že dokázali ve finále ještě zabrat a získat tolik potřebné body.

Bude to ale stačit na ty, kteří v současnosti arogantně shlížejí z trůnu a nějakou konkurenci si nepřipouští? Dokážou dostatečně zmobilizovat mladé i staré, aby uznali, že aktuální megahvězdy už to naživo nezvládají a místo pořádného řevu už jen naprázdno sípou? Zvládnou se postavit jejich pár hitům a z těch svých singlů udělat opravdové hymny? Existuje vůbec šance, že ze svého sociálního a žánrového statusu dokážou soupeřit s někým zcela odlišným? S nedotknutelným idolem s vášnivými podporovateli, jakým jsou třeba Bring Me The Horizon? No... Toť otázka.