"Showcase? Showcase? Co to vlastně vůbec znamená?" mohli bychom parafrázovat text jednoho oblíbeného songu od Muchy. Ukázat se. Navázat kontakty. Předat zkušenosti. Čerpat inspiraci. Jíst. Pít. Pátý ročník festivalu Waves Vienna, respektive třetí ročník Waves Bratislava, vystupující pod společnou značkou Waves Central Europe, ukázal jedno: že takovou akci lze připravit na profi úrovni.

Je jasné, že co reportáž, to jiné zážitky. Jen v Bratislavě bylo na třináct míst vtlačeno skoro sto třicet koncertů do dvou hlavních dnů (pátek a sobota). K tomu přičtěte patnáct míst ve Vídni, kde po středeční otvíračce showcaseový program jel už od čtvrtka, a máte jasno: všechno prostě nestihnete. A tak si pak třeba v programu vyberete Ohm Square, protože je prostě máte rádi, z první řady si vyměňujete šibalská pomrkávání z Charlie One a máte strašnou chuť zakřičet: "Já jsem za váma přijel až z Prahy!" i když to nebyla úplně pravda, ale tak nějak by to sedlo.

"Feel free to move your boky at any time." (Charlie One)

"Co Vídeň?" ptáte se pak kolegy, studujíce přitom rozpis kyvadlové dopravy. "Není to tam ono, ty kluby jsou podstatně dál od sebe než v Bratislavě a i ta atmosféra není tak dobrá jako tady," dostáváte odpověď. A když zjistíte, že vídeňský program je se svým půlnočním finišem doslova nekalební, rozhodujete se čerpat bohatství výhradně ze slovenské metropole.

Tady to odstartoval ve čtvrtek Mike Skinner. Respektive Toochkny DJ, na kterého připadla ta nevděčná role hrát (zřejmě celé) tři hodiny pro publikum zarputile sedící na svých židlích. Až s příchodem britského skřeta vylezli jako hadi a štíři lidé ze všech děr Nu Spirit Clubu, takže jich bylo najednou všude plno. Skinner jim pak dal přesně to, co slíbil - naprosto nekontrolovatelnou nefalšovanou divočinu. Z jeho výrazu a proslovu dlouho nebylo jasné, jestli ho to vůbec baví, jeho bordelácký set byl ale zábavný dost. Tak moc, že se na něj skoro ani nedalo tancovat. DJ střídal skladby, žánry i nálady kolikrát i každých dvacet sekund, hrál si se scratchy, prznil vše od svých songů až po Rihannu a tak dlouho o sobě tvrdil, že je Craig David, až i na něj došlo.

"I wanna turn this place into a zoo!" (Mike Skinner)

Pokud máte ukočírovat takový program, jakým Waves disponoval, je jasné, že není moc prostoru pro nějaké rozvolňování. Všecko musí šlapat. Čtyřicet minut na koncert a finito. Žádné přídavky, žádné protahování zvukovek. Tímhle utrpěla v pátek třeba milá dvojka Leyya, jejíž jeden synťák odmítal poslouchat, čímž se zvukovka protáhla o dvacet minut, o něž se pak, bohužel, zkrátil koncert. Zvukem trpěl i Rus Haarps, který dostal na pódium mikrofon, který z nějakého důvodu ani přes jeho soustavné naléhavé prosby směrem ke zvukaři posílal do beden signál slaboučký jak vlákno babího léta. A takových menších ne úplně šťastných příběhů zažila asi obě města za těch pár dní více.

Více ale bylo těch šťastných. Zlatá Adi a všechna klišé současného r'n'b umíchaná do směsi, která přesto funguje a ve které došlo (zase) i na tu Rihannu. Osobně-neosobní Bokka, kteří stojí na trojúhelníku s vrcholy označenými jako The Knife, U2 a Guano Apes (fakt!) a kteří s publikem komunikují výhradně prostřednictvím textů psaných na počítač a promítaných na plátno, na čemž je nejhorší to, že to koncert neuvěřitelně zdržuje, i když je to styl. Ivan & The Parazol, kteří po všech těch mašinkách před nimi a po nich rozsekali přítomné neurvalým starým dobrým stounovským blues rockem, kterému nechybělo nic včetně té tehdejší slizkosti.

Pár dalších postřehů: Program, který je vytištěný v tlusté festivalové knížečce tak, že celý jeho prostředek je v místě hřbetu, a nejde tak přečíst, je špatně vytištěný program. Stanovit hodinu, po které už sekuriťáci pouštějí lidi jen ven, a nikoho dovnitř, přestože program slibuje set Tomina & Myslivce, na které se těšíte už od Náchoda, ještě minimálně devadesát minut, je z hlediska byznysu ("Máte provize z prodeje?") chyba. Velká chyba.

Waves? Waves? Co to vlastně vůbec znamená? V podstatě vše, co bylo řečeno v úvodním odstavci. Bylo možné slyšet názory, že z hudebního hlediska bylo v programu málo skutečně inovativních a progresivních hudebníků, je ovšem jasné, že toto je věc nejen vkusu, ale v množství zastoupených kapel i aktuálního výběru. Je pravda, že pokud by kapel bylo méně a celý program by se odehrával třeba jen ve dvou klubech, byl by záměr showcaseu ukázat se o dost čitelnější, ovšem ta možnost poletovat po centru Bratislavy, vyzobávat, zkoušet, potkávat se má taky svoje kouzlo. A propos, ten obyčejný návštěvník? Nebylo slyšet jediný negativní hlas, takže spokojenost.