Festival v rozsáhlém přírodním parku i letos akcentoval dobročinnost, charitativní pomoc a ušlechtilou myšlenku rovnosti a vzájemného prolínání duševně nemocných s těmi šťastnějšími, zdravými lidmi. A i když si na svá pódia pozval jen české umělce, od podobně seskládaných akcí typu České Hrady nebo Vizovické Trnkobraní se lišil v poměrně zásadních věcech. Například odvážným, přesto však logickým vyškrtnutím jakýchkoliv alkoholických nápojů z nabídky. Možná i proto jste v léčebně nenarazili na typické festivalové fanoušky obrážející všechny možné akce, ale spíše sváteční návštěvníky a zejména rodiny s dětmi.

Dětí bylo na Mezi plotech opravdu neskutečné množství, organizátoři s nimi však počítali a připravili jim Rodinnou zónu, kde si mohly kreslit, hrát stolní hry, sledovat divadelní představení, pohladit si zvířata, bubnovat, skákat v nafukovacích hradech a spoustu dalších věcí. Nepočítáme-li diskuzní panely s místními odborníky, dospělí tolik aktivit neměli, a pokud zrovna nestáli v řadě na jídlo nebo toi toiku, snažili se s větším či menším úspěchem odolávat svodům místních stánkařů. V nabídce zdejšího blešího trhu bylo takřka všechno - od náramků a nejrůznějších cetek přes keramiku, ručně vyřezávané ozdoby, oblečení, longboardy až po obraz Salvádora Dalího od Josefa Rataje, za který dal kupující v aukci 21 tisíc Kč na dobročinné účely.

Pestrá byla také kuchyně. Na festivalech tohoto typu se zřídka setkáte s tak širokou nabídkou jídel: od klobás a čínských nudlí přes kapří karbanátky, na místě připravované pekárenské výrobky, perníky a kokosové koule, až po alternativní sábdží, falafely, celerové placky nebo kozí sýry. Palec nahoru. Jen škoda těch log sponzorů, které na návštěvníky křičely ze všech stran.

Hudební program na hlavní stagi otevřeli eFeM, což je kapela, v níž si Martin Chobot realizuje vlastní umělecké vize, a snaží se tak sundat si nálepku "toho kytaristy od Ewy Farne". Ta mu se svými kamarádkami ostatně hlasitě tleskala zpod pódia, na němž zněl poměrně ucházející mainstreamový pop-rock. Touží-li však zpěvák a kytarista po uznání a více než jedné festivalové účasti ročně, musí ještě hodně zapracovat na textech. Nicneříkající klišé obraty a předvídatelné rýmy jeho jinak docela sympatický projev výrazně sráží dolů.

Jméno Ondřej Ruml ještě stále nerezonuje v uších hudebně vybíravějších posluchačů kdovíjak atraktivně, pravdou ale je, že někdejší účastník talentové soutěže už dnes může nabídnout mnohem více, než byste od něj čekali. S looperem si hraje stále a v postupně se nabalujících smyčkách vám může nabídnout covery Raye Charlese, Bobbyho McFerrina či Stinga s Craigem Davidem. Na Mezi plotech ale bylo znát, jak moc se svým hlasem v minulosti pracoval, a tak mu dnes nedělá problém world music, ani dlouhé, čisté tóny a zasněné atmosférické plochy jak z repertoáru Sigur Rós. Na pódiu Rodinné hudební scény byl milý, vtipný a okouzlující. Vážení pořadatelé konkurenčních akcí, takového interpreta na svém festivalu chcete.

Úžasný byl i Marek Ztracený. I u něj je s podivem, že si jej nezve více hudebních přehlídek. Fanouška Foo Fighters i Biffy Clyro na Mezi plotech doprovodila jeho rodina, a i když by díky poslednímu koncertu se současným bubeníkem mohlo leccos svádět k smutnému projevu, Ztracený hrál fantasticky. Ve výškách mu to sice několikrát ujelo, jeho nasazení ale bylo ohromné a nešlo přehlédnout, jak moc ho to na pódiu baví. A mimochodem - novinka "Stává se to i v lepších rodinách", v níž zpívá o problémech s alkoholem, dala na srozuměnou, že na jeho připravovanou novou desku je proč se těšit.

Dobře to šlapalo i v roztrhaných punčocháčích vystupující Anetě Galisové z Prague Conspiracy, jako bublina naopak praskly očekávání z koncertu EzyWay. Hlas zpěváka Ezyho sice není nejhorší, ale pokud si myslí, že nabere fanouškovskou základnu mizernými covery ohraných hitů od Jamiroquai a Modjo, asi se bude ještě divit. Blue Effect naopak na nějaké nové fanoušky kašlou a novou desku netočí a netočí. I tak na ně ale v sobotu odpoledne přišlo zejména starší publikum v hojném počtu. Co naplat, Radim Hladík je prostě legenda.

Že oceňované Lence Dusilové roste konkurence, ukázal koncert Jany Loty, zklamání naopak přišlo s Vladivojnou La Chiou, která se ve svém rockově-metalovém projektu Vladivojsko sice na pódiu vyřádila, ale díky generické hudbě a nepřesvědčivému projevu nebylo moc o co stát. Prostě takoví Huntress po česku...

To už se ale na hlavním pódiu střídali s dcerou moderátorky Terezy Tobiášové tančící Gipsy.cz s Voxelem. A nutno říct, že i přes proměnlivé kvality jeho tvorby se mladý písničkář rychle naučil, že s publikem je třeba komunikovat, a tak si jej během několika hereckých etud a hudebních vtípků omotal stejně snadno jako jeho zkušenější kolega Tomáš Klus. Jeho vystoupení na Mezi plotech tak bylo o několik tříd lepší než to, co předváděl před pár měsíci v Lucerna Music Baru v rámci desátých narozenin Bandzone.cz. Jen to nahrávání kytary do smyčky v závěrečné "V naší ulici" bylo trochu zbytečné.

A zatímco na vedlejším pódiu se uplakaný, patetický a strašně vážně se beroucí Lipo snažil s mizerně zpívající Yannou a hudebním podkladem z notebooku marně přesvědčit, že jeho tvorba by měla lidi zajímat, na centrální scéně se k vystoupení chystala hlavní hvězda sobotního programu.

Ewa Farna v Bohnicích z nové desky odehrála singly "Oblíbená věc", "Z nálezů a krás" a titulní "Leporelo", ale jen co se trochu rozjela u letitého rockového hitu "Ticho", zradil ji hlas. Že s ním zpěvačka běžně problémy nemá a dokáže svým ohromujícím rozsahem zvládnout i tak obtížné kousky jako například "I Will Allways Love You", její příznivci vědí, pražským koncertem se ale viditelně protrápila. Snažila se to sice maskovat, co to šlo, ale přecházení do rozdílných tónin na místech, kde to běžně nedělá, ji prozradilo. Zvláště balady "Ty jsi král" a "Déšť", které na jejích koncertech patří k pěvecky nejnáročnějším a také divácky nejvřeleji přijatým, tentokrát zněly zcela odlišně. Škoda.

Nedělní program otevřeli Martin Harich a Sebastian. A zatímco u prvního zmiňovaného lze s přivřenýma očima pronést něco v tom smyslu, že cílová skupina mohla být spokojená, nováček na české hudební scéně pokazil, co mohl. Že budou hned tři první písničky covery, bychom vzhledem k nedostatku vlastního materiálu ještě dokázali pochopit, ale proč se zpěvák se svou tříčlennou kapelou rozhodl pustit se do "Everybody Talks" od Neon Trees, když dělá chyby v textu a refrén vyzpívat nedokáže, to už nám hlava nebere. Podobně neslavně dopadla předělávka nestárnoucí "Teenage Dirtbag" od Wheatus, kde mu s výškami musel pomoci kytarista, a chválit nelze ani v originále šťavnatou hitovku "Wild Heart" od The Vamps, kterou Sebastian a spol. hráli pomaleji a ještě se špatnou anglickou výslovností.

Těžce nedocenění Imodium naopak dělali všechno proto, abychom je mohli označit titulem nejlepší česká rocková kapela. Ten drajv, energie, agresivní a přesto hymnicky melodický přednes si prostě nespletete, a ať se očima věnujete kterémukoliv ze čtyř muzikantů, vidíte na nich, že rocková muzika je pro ně v životě úplně vším a na pódiu ze sebe vydávají všechno. Bestiální divokost nespoutané šelmy tak narušovalo jen vedlejší pódium, jehož hluk pravidelně doléhal k Alternativní scéně a bojovali s ním nejen Imodium, ale vlastně všichni, kteří na tomto pódiu vystupovali. Na tom se musí do příštího ročníku určitě zapracovat.

Rapper Rest předvedl konkurenceschopné flow a zavzpomínal i na hit "Balkónovka", pop-punkové Rybičky 48, na něž se cíleně přijel podívat početný fanklub, zase dávali podobně pestrou show, jakou předvedli o pár týdnů dříve na Fingers Up. Že se vaše skladby mohou proměňovat až k nepoznání v závislosti na tom, s kým zrovna hrajete, předváděli výteční indie-folkaři Republic Of Two, na dětské publikum zaměřená skupina Pískomil se vrací zase dokazovala, že svým capartům můžete pouštět i vkusnější a vtipnější hudbu než Maxim Turbulenc. Jak zní hudební peklo, připomněli liberečtí uplakánci ATMO Music i autotuneoví Eddie Stoilow, naopak příjemně lidské vystoupení plné vtipů i efektních kouzel ukázal mág Aleš Hrdlička.

Že si na chystané druhé sólovce dává Tonya Graves záležet, bylo znát z jejího trošku přísnějšího kibicování spoluhráčů, jimž chyby neodpouští, nejspíš to ale všechno byla jen součást interních vtípků kapely. Koncert to byl v každém případě povedený a sem tam se z něj na cestě od funku k blues vyloupla i příjemná melodie.

Ivan Hlas nepatří k těm, které byste na festivalových pódiích vídali každý den, jeho set tak byl i přes autorovu averzi k jeho starším, Radiožurnálem notně ohraným hitům, povinností. A díky zařazení méně známých, šansonových písní to kupodivu bylo vlastně docela fajn. Pak ale někdo vyhodil pojistky, a tak se celé pódium ponořilo do tmy. Fanoušci tak přistoupili blíže a se zpěvákem si dali hit "Na kolena" doslova unplugged.

Poslední vystoupení před roční pauzou slibovalo velké věci. Pravdou ale je, že Tomáš Klus a jeho Cílová skupina odehráli vlastně úplně standardní koncert. Tedy alespoň na jejich poměry. Samozřejmě ani tentokrát nechyběly okouzlující situační vtípky, neplánované improvizace, skákání do publika, chtěné i nechtěné chyby v instrumentaci a textech i skvělé hlášky ("Jirko, ty jsi dneska úplně jako kniha! Jen zavřít!").

Uvolněná atmosféra koncertu, který si nehraje na žádné velké umění, tak vlastně byla přesně tím, co jsme od Tomáše Kluse potřebovali. Mezi všemi těmi články o jeho zblázněním se a mesiášských komplexech, díky nimž se jeho poslední deska setkala spíše s rozporuplným přijetím, tak bylo dobré vidět, že skutečný Tomáš Klus a ten člověk, o němž čtete v médiích, jsou vlastně úplně jiní lidé. A že ten, co hrál v Bohnicích, byl tím normálnějším. Mezi odehranými písněmi nechyběly "Nina", "Sibyla" i novinky "zMrzlým" či "Přeju ti" a jediná moudra, která pronesl, byla o tom, že každý je jiný a je to tak fajn a že máme být sami se sebou spokojení. Jako úplnou tečku pak zahrál hit "Napojen", který předčasně ukončil ve dvou třetinách. Prý proto, aby nám ji za rok mohl dohrát do konce. Nemůžeme se dočkat.