"Whatcha Say", "In My Head", "It Girl", "Don't Wanna Go Home", "Talk Dirty", "Wiggle", "Trumpets"... Z pouhých tří desek se už Jasonu Derulovi urodila spousta hitů. Přesto o něm není příliš slyšet. Je na vrcholu a přesto tak trochu zastrčený. Oprávněně?
Jason Derulo je zvláštní případ. Na scéně se pohybuje už šestým rokem, většina jeho singlů se hraje v rádiích po celém světě, důležité hitparády úspěšně dobývá s každým vydaným singlem, a i když je fantastickým tanečníkem a jeho výšky jsou často mimo hranice chápání, pořád se z něj ne a ne stát r'n'b hvězda první kategorie. Přitom když si v klubu necháte zahrát jeden z jeho hitů, můžete se vsadit, že ty nejhezčí holky vám do pár vteřin obsadí parket. Pozoruhodné však je, že na rozdíl od takového
Ushera,
Justina Timberlakea,
Pitbulla nebo
Pharrella Williamse ale jen málokterá z nich bude vědět, kdo jí to právě zpívá.
Derulo je totiž typ hvězdy, která se nikam necpe. Dnes už bývalý přítel zpěvačky
Jordin Sparks vede pro bulvár poměrně nudný život, nemá potřebu vyjadřovat se ke kdejaké hlouposti, nebrečí na předávání hudebních cen jako
Chris Brown a místo houpání se na kouli vám v klipu radši zatancuje podobně, jako to kdysi dělal jeho velký vzor
Michael Jackson. Je tak jedním z mála mainstreamových umělců, kteří svou kariéru neživí na vykonstruovaných kauzách, ale za něž mluví vlastní práce.
Abychom jej ale zase nepřechválili, je třeba také dodat, že jeho hudba na pomezí r'n'b, tanečního popu, soulu, hip hopu a nově i trapu nepatří k těm, které bychom cenili za nějaké převratné hudební postupy či omdlévali nad hloubkou textů, jejichž nejčastějším tématem jsou láska a taneční parket. Pořád je to v zásadě lehoučce konzumovatelný mainstream držící se pravidel
sloka-refrén a doporučené stopáže tři minuty čtyřicet.
Silnou zbraní porotce dvanácté řady taneční soutěže "So You Think You Can Dance" je ale i na čtvrté desce výtečná produkce. Tým složený z lidí, jako je Ian Kirkpatrick,
Charlie Puth, Ricky Reed, The Monsters And The Strangerz, Cook Classics a dalších dokázal i tentokrát vyšlehat hit, který zní současně, trendy a cool. Chytlavý taneční singl "Want To Want Me" už jste nejspíš zaregistrovali, "Everything Is 4" má ale podobně ambiciózních hitů minimálně tolik co předchozí desky. Tedy spoustu.
Hned následující singl "Cheyenne" boduje temným, hypnotickým beatem jak ze soundtracku k "Drive" či "Hotline Miami", inovativně a trendy znějící produkce "Get Ugly" zase zní, jako kdyby Michael Jackson zašel na panáka s
'NSync. Hiphopovou estetiku s nádechem trapu, ale bez zápachu gangsta rapu uslyšíte v "Pull Up", silný refrén s
Meghan Trainor v pravý čas utne minimalistický beat v songu "Painkiller" a zmínit musím i poměrně nesourodou dvojici
Stevie Wonder a
Keith Urban, která ze skladby "Broke" udělala něco mezi country a černou muzikou, což může na papíře znít docela strašidelně, při poslechu ale zjistíte, že je to jedna z nejlepších věcí, kterou na "Everything Is 4" najdete. A když už jsme u těch hostů, i práce
Jennifer Lopez a producenta
Matoma slušně pozvedla stále populárnějším tropical housem ovlivněnou bezstarostnou plážovou hitovku "Try Me".
Co se však Derulovi dlouhodobě příliš nedaří, jsou balady. Jak půlnoční, těžce se vlekoucí r'n'b "Love Like That", tak přeslazená "Trade Hearts" zbytečně narušují svižné tempo a dynamickou povahu jinak velmi povedené nahrávky. Tak povedené, že když přimhouříte oči nad prostinkými texty, jež jsou pro tento žánr tak typické, dojde vám, že těch potenciálních hitů je na Derulově čtvrtém počinu více než kdykoliv dříve.
"Everything Is 4" je mainstreamová deska s omezenou životností pro masové, ideálně náctileté publikum, a tak už z podstaty věci nemůže být něčím, z čeho by si hudební fajnšmekři sedali na zadek. Nabízí ale spoustu chytlavých, zpěvných a nekonfliktních písniček, které pobaví a z nichž se velkým hitem může stát téměř cokoliv. A o to u téhle hudby jde přece především, ne?