Foals jsou na hudební scéně od roku 2005, nahrávkou "Antidotes" debutovali teprve o tři roky později a jednohlasně si tak vysloužili nálepku žánru zvaného math rock, přičemž v jejich podání šlo o hopsavé a chytlavé melodie s dominující kytarou a přímočarými bicími. Jenže od té doby uplynula spousta času a hříbata prošla vývojem, patrným jak na "Holy Fire" z roku 2013, tak, a to především, na aktuální nahrávce, která na teenagerovské melodie v podstatě rezignuje. O čem ale je?

Deska vznikala ve Francii pod záštitou vydavatelství Transgressive Records a producenta Jamese Forda, který spolupracoval třeba s Arctic Monkeys, Mumford & Sons či Klaxons. Frontman Foals Yannis Philippakis, známý mimo jiné díky odsouzení streamovací služby Spotify či pojmenováním hudby Davida Guetty jakožto nesmyslného hnusu, ještě před vydáním anoncoval, že půjde o nejtvrdší a nejhlučnější desku v historii kapely.

A ano, Foals přitvrzují hned v titulní syrové, přímočaré a nesmlouvavé, avšak naprosto výborné "What Went Down". Že má ale skupina kořeny v melodických, až tanečních rytmech, ukazuje hned záhy v následující "Mountain At My Gates", kterou si člověk oblíbí hned na první poslech. "Birch Tree" tempo ještě více rozvolňuje, navozuje pohodovou atmosféru právě končícího léta a pozvolna připravuje na náročnější kousky desky. A to sice "Give It All", nádhernou atmosférickou baladu, plnou syčivých zvuků a hlubokých bicích. "Albatross" v pochmurné náladě pokračuje, její počáteční pomalé aranže vygradují v řinčivé, místy až nelehce poslouchatelné a hutné finále.

"Snake Oil" otevírá druhou polovinu "What Went Down". Foals na ní znovu pořádně hrábli do strun, dominuje jí totiž hrubý zvuk kytar a ostré syntetizátory. Pro oxfordskou kapelu je to netypická, ale možná právě proto zajímavější poloha, která se mi rozhodně zamlouvá. Sedmá "Night Swimmers" jako by vypadla z jedné z předchozích desek. Nese se totiž v duchu melodičtější kompozice s jasným beatem. Ničím neurazí, ale ani nepřekvapí. "London Thunder" vypráví o duševní vichřici, dělá to však jemným způsobem, v němž vyniká především Philippakisův elegantně nakřáplý vokál.

Závěrečnou dvojici písní představuje jednak poměrně nevýrazná "Lonely Hunter", vyčnívající snad jen zajímavým refrénem, který ale jako by vypadl z desky Klaxons, jednak naprosto perfektní opus "A Knife In The Ocean", který svou spirituální a metafyzickou povahou posluchače vtáhne a zcela rozebraného ho pak vrátí do reálného světa. Houpavý rytmus místy ukolébává, místy trhá lidské nitro na kusy. Nádhera.

Foals na "What Went Down" přes velkorysá prohlášení přitvrdili jen jemně. To je ale úplně jedno, protože výsledek za váš poslech rozhodně stojí. Oxforďané zvuk zase posouvají o kus dál a oproti poslední desce se jim opět podařilo dospět. Zvuk je hutnější, plnější a pestřejší, atmosféra zase i díky různorodějším polohám zpěvu Yanise Philippakise autentičtější a věrohodnější. Až na pár výjimek je každá skladba unikátní a usiluje nejen o posluchačovo ucho, nýbrž i nitro. Vytváří totiž náladu, událost, neopakovatelný moment. A to je třeba ocenit.

Nesmírně se těším, co Foals předvedou na další desce, protože jejich vývoj se na aktuální nahrávce rozhodně nezastavil, spíše naopak, podařilo se jim totiž nakouknout do dosud neprobádaných vod.