Už název desky "21 Singles (1984-98)"napovídá, že se nejedná o nějakou řadovou novinku, a tudíž reunion již zaniklého kultovního seskupení The Jesus & Mary Chain se zatím očekávat nedá. Skotské sdružení bratří Jima a Williama Reidových má ovšem na tomto disku co nabídnout. Za čtrnáct let, kterými provází tento singlový výběr, se totiž výrazně zapsalo nejen do historie populární hudby jako takové, ale především má hodně výsadní postavení mezi skupinami experimentujícími se zkreslováním zvuku kytar. Pokud by si tak dnes chtěl nějaký kytarista "hrát s krabičkami"(jak se slangově kytarovým pedálovým efektům říká), a přitom by náhodou neznal J&MCH, je to asi totéž, jako by chtěl hrát heavy metal a neznal přitom třeba Metallicu. Bez práce s efekty si také přiznejme, že by J&MCH nebyli tím, čím jsou. Pozdější repertoár bychom pak chtě-nechtě museli označit za tuctový poprock s milými - i když občas i dost přeslazenými - melodiemi. Na druhou stranu nepopiratelným faktem zůstává, že zatímco v době svých počátků byli často sami označováni za pokračovatele raných The Cure, ovlivněné Velvet Underground a dalšími jmény šedesátých let, skupin, které jsou pro změnu označovány za jejich nástupce a plagiátory, je dnes už nepočítaně.

Deska je průřezem celkem devíti alby, řadovými i výběrovými, a nezasvěcený posluchač si tak může udělat poměrně přesný obrázek o vývoji skupiny od rozskřípaného a nekompromisního debutového singlu "Upside Down", přes první album "Psychocandy", plné zpětných vazeb a hlukových stěn, až po pouhé čtyři roky starou a kariéru uzavírající kolekci "Munki". Od uši drásajících začátků k písničkově popovým a uhlazeným koncům. Ačkoliv nejvíce ceněna bývá hlukuprostá deska "Darklands", nejpočetněji, hned čtyřmi kousky, je zastoupena "Honeys Dead" z roku 1992. Pro skalního fanouška tak nepřináší asi nic překvapivého a nového, ale shrnutím je pěkným. A nejde ani tak o raritku na ozdobu do poličky, jako o životaschopnou kolekci, plnou nápadů poschovávaných ve zdánlivě obyčejných písničkách, ale i naprosto charakteristické atmosféry kytarových stěn a nahalených bicích.

Při poslechu desky se mi automaticky vybavil zážitek před asi deseti lety na vynikajícím pražském koncertě, pro mě jednom z vůbec nejlepších, na kterých jsem kdy byl. To se pak těžko hodnotí. The Jesus & Mary Chain jsou bezesporu spolkem, který je pro jedny naprosto zásadním a nepostradatelným encyklopedickým pojmem (připomeňme, že členem rané sestavy, několika kousky dokumentované i na tomto výběru, byl dnešní leader Primal Scream Bobby Gillespie), a pro jiné kapelou, která nestojí za řeč. Ty nejspíš nepřesvědčí ani tahle deska. A ti druzí zas vědí své. Takže o co já se tu vlastně snažím?