Sziget je hodně velký festival. Tak velký, že když se božští Kensington zeptali publika v příšerně nazvučeném stanu A38 (coby druhé největší scéně festivalu) na jeho národnostní složení a ve vyjmenovávání národů došli až k jejich domovskému Nizozemsku, tisíce nadšených rukou vystřelilo nahoru. A teď si představte kolik tady asi musí být lidí, když jen nizozemská minorita dokáže takový stan zaplnit. Organizátoři uvádějí kolem čtyř set tisíc a vzhledem k tomu, že prakticky neustále se v přeplněných uličkách někomu vyhýbáte, není důvod tomu nevěřit.

Jedna stage přeřvává druhou, do toho vám ze všech stran duní bary a jestli jste si nepřiplatili za stanové městečko v relativně klidnější lokalitě někde opodál, slyšíte i v pět ráno přes sebe hulákat třeba i čtyři hudební produkce najednou. Děs. Naštěstí je hudební program natolik zajímavý, že i přes určité nepohodlí stojí za to na něm být. Už zmíněný stan A38 je ale lepší navštěvovat jen v případě skutečně zajímavého programu, protože koncertů, které nebyly zmršené úděsným zvukem byste napočítali asi tolik, co nábojnic v ruské ruletě.

Třeba Kensington byli i přes bombastické stadionové pojetí jejich show (papírové role, konfety při "Streets", skupinový výskok s vyhozením kelímků od piva do vzduchu, natáčení klipu k "Done With It" a dokonce i trojicím lidí navzájem si sedících si na zádech při "Home Again") velkým zklamáním, protože kytary téměř nebylo slyšet a abyste rozumněli tomu, co zpěvák zpívá, museli jste znát texty dokonale, jinak jste neměli šanci. Výkon skupiny tak sice byl i napočtvrté bez poskvrnky, najít ale nějaké slušné slovo pro člověka honosícího se titulem "zvukař" už ale bylo docela problém.

O mnoho lepší to nebylo ani o den později při Enter Shikari, kteří taktéž odehráli fantastický koncert, na němž se stejně jako na německém Rock im Parku hrálo na trubku i klavír, ničilo se pódiové vybavení, házelo se nástroji a sólovalo se na kytaru na rukou fanoušků, ale když zvukař více jak půlku jejich setu nevěděl co s čudlíky, mohli jste si velkou část novinek z "The Mindsweep" jen domýšlet.

Naopak docela štěstí měli nováčci Jungle, pokud jste ale byli na jejich nedávném koncertu v Praze, mohli byste rozdíly v jejich poměrně slušných setech počítat na prstech jedné ruky. Více už kolegyně Vavroušková.

A šťastnou kartu si tentokrát vytáhla i u nás velmi oblíbená Selah Sue.

Jen chvíli po Selah však na největším pódiu začínala největší hvězda druhého festivalového dne. Florence + The Machine patří k jménům, která na svou českou premiéru teprve čekají, otázkou ale je, zda by se u nás našel dostatečně praštěný promotér, který by kapelu pro těch deset nadšených českých fanoušků a zahraniční turisty náhodou se pohybující v Praze přivezl. Stejně jako třeba Kings Of Leon, Arcade Fire nebo Kanye West už totiž patří k jménům, pro které jsou v zahraničí haly typu O2 areny nedostačující, zatímco u nás bychom jejich domácími příznivci naplnili sotva Lucerna Music Bar. A vystoupení na festivalu v Budapešti tuto tezi jen potvrdilo.

Když se Florence Welsch v bílých kalhotách a průsvitné halence s jedenáctičlenou sestavou hudebníků zjevila poprvé na pódiu a spustila gradující hit "What The Water Gave Me", mohli jste při pohledu na dav kolem sebe jen užasle vydechnout: "Páni, to je ale hvězda..." Náhrada za zrušený koncert Foo Fighters v nejprestižnějším hracím slotu na letošním Glastonbury přitom žádné stadionové parádičky typu konfet nebo rachejtlí nevyužila a za zády muzikantů se neskvěla obří projekce, ale jen třpytivá lesklá stěna. Přesto zpěvačka překvapila.

Jednak čistotou svého hlasu, který ji během více jak hodinu a půl trvajícího vystoupení ani jednou nezradil, čímž vyvrátila špatnou pověst, kterou její vystoupení mají a také nasazením, jaké do svého projevu dávala. Pokud jste ji dosud měli zaškatulkovanou jako "tu smutnou paní, která za doprovodu smyčců, sborů a harfy zpívá ty bolavé písničky o lásce", nestačili jste se divit, kolik života a energie v sobě měla. Prakticky celý koncert bosky přebíhala z jedné strany pódia na druhou a když se občas alespoň na chvíli zastavila, dirigovala si zpěv publika jako Ennio Morricone své orchestry.

Po silném začátku s hity "Ship To Wreck" a "Shake It Out" koncertu v půli trochu spadl řetěz a opakující se hudební postupy v její hudbě si podle očekávání s atmosférou vystoupení lehce zamávaly, silný závěr v podobě "Sweet Nothing", ohromujícím sborovém zpěvu "Spectrum", coveru "You've Got The Love" od The Source a burcující, kytarové vyhrávce "What Kind Of Man" ale převážně pozitivní dojmy z jeho startu opět potvrdil.

Středeční program už jsme si trochu nastínili výše, zmínku by si ale určitě zasloužili ještě velmi příjemní The Horrors, kteří na dálku ukázali ospalým Interpol, že post-punk se dá hrát i se zaujetím pro vlastní tvorbu a fanoušky a nemusíte u toho vypadat, že je vám je celý svět u zadní části těla. Halestorm naopak docela zklamali, protože na jejich hard-rocku je znát, že patří do minulého století a zatímco třeba takový Slash jej s Mylesem Kennedym dokážou zahrát tak, že jim věříte každé slovo, protože si tou rockovou historií spolu prošli, Lzzy Hale a spol. jsou v podstatě jen takové lepší karaoke. Čekali jsme rozhodně víc.

Od koho jsme naopak nečekali vůbec nic byli irští The Script. Na rádiovými playlisty přiškrceném pop-rocku sice ve studiové podobě není moc co chválit, což jsme si ostatně řekli i v recenzi jejich zatím poslední desky "No Sound Without Silence", naživo to ale docela funguje. Vokálně to sice není úplně tip ťop, takže pořád platí, že uděláte lépe, když vyrazíte na jejich konkurenty z OneRepublic, Train nebo Imagine Dragons, zpěvák Danny O’Donoughe ale dokáže udělat z prdu kuličku a prodat vám těch pár hitů v čele se "Superheroes", "The Man Who Can't Be Moved" a samozřejmě i "Hall Of Fame" tak, že si je s chutí zazpíváte spolu s ním. Sympatický projev plný pokory, několikanásobného slézání z pódia dolů za fanoušky a upřímného žasnutí nad pozitivní odezvou v dosud koncertně neprobádané zemi platil za jedno z těch příjemnějších překvapení festivalu.

Jaká je naživo britská senzace Alt-J už od nás víte z reportáže z pražského koncertu, jejich středeční přehrávka dvou vysoce hodnocených alb ale byla do puntíku totožná s tím, co jsme viděli ve Žlutých lázních. Jen těch postávajících pod pódiem bylo zhruba dvacetkrát více a nadšení nebylo tak euforické, protože na papírově největší hvězdu středečního programu dorazilo kromě fanoušků také velké množství čumilů, kteří chtěli vědět, co jsou vlastně Alt-J zač. Více už kolegyně Vavroušková.

Po hlavní hvězdě se ještě ve stanu A38 předvedl člen hiphopové skvadry Odd Future, který si říká Tyler, The Creator a bylo zajímavé sledovat jak k jeho minimalistickým beatům sedí kontrastní a docela výrazné refrény (tipnete si, kolik slov jsme mu z pódia s padajícími třešněmi na projekci rozumněli?) a také elektronický projekt SBTRKT. Na ten jste si sice museli počkat až do tří ráno, ale kdo vydržel, nelitoval.

Projekt v masce vystupujícího Aarona Jeromeho v kombinaci s živými bicími a přednahranými, ale i Samphou naživo zpívanými vokály hodně připomínal zážitek, který jsme si před pár lety odvezli z show momentálně pauzujících Miike Snow na FM4 Frequency a stejně jako u Švédů, kteří momentálně dávají přednost projektu Galantis platí, že desky vás sice nestrhnou, živé provedení ale už ano. SBTRKT tak už nyní řadíme k tomu nejlepšímu, co nás na stále ještě probíhajícím Szigetu potkalo.

V dalších dílech reportáže se můžete těšit na dojmy z Ellie Goulding, Interpol, Kasabian, Rudimental, Limp Bizkit, Aviciiho nebo Kings Of Leon. Zůstaňte s námi.