Pohoda jich při třicetitisícové kapacitě prodala už první den na tři tisíce. Pro zvýšení dramatu: během úvodního dne - pracovního čtvrtku - vystoupilo na trenčínském letišti dohromady pouhopouhých sedm kapel a většina návštěvníků pro dopravní problémy ani všechny účinkující neviděla. Přihoďme ještě atribut velmi chladného červencového večera. A koneckonců i pozvolné stoupání teploty krve, co si na vnější energetický zdroj v podobě sonických radiátorů teprve zvykala. Mediální hype? Hipstr móda? Nostalgie? Příležitost napít se a vyblbnout se? I když vám okolí naznačuje, že v tom kloboučku za panáka zdarma vypadáte jako Genzer se Suchánkem, jejichž pubertálnímu (a snad už ani ten to není) humoru se řehtají smíchy jen oni dva?

Pokud patří k české povaze tzv. sázka na jistotku, k té trenčínsko-festivalové patří dvojnásob. Jen bez ironie. Kvůli hudebnímu programu? Tak to jste na Bažant Pohodě vážně ještě nebyli. A těch tři tisíce prodaných vstupenek je jenom vlahý začátek. Pohodlně se usaďte do ušáka a...

...položte si na klín mísu, protože z následujícího výčtu delikates vám potečou sliny proudem. Ach, Rock for People, kolikrát nutno opakovat, že festival vážně není jen o tzv. jménech? Nehledě na to, že s gumovou klobáskou k snídani, instantním guláškem k obědu a pořádně vysmaženým langošem s tatarkou se snižuje motorika a zvyšuje riziko nočních předporodních bolestí. Pohoda bere atmosféru do svých rukou - ví, že s Jídlem roste chuť. Na všechno. Po falafelu v křupavé tortille, čepované tresky, samose s indickým čatní, hummusovém wrapu, křupavých rohlíčcích s ořechovou náplní a koneckonců i smažené rybě v těstíčku, ale s opravdu bramborovými hranolky, každé vystoupení chutná tak nějak líp.

Díky za to, že tato přímá úměra nezachází do extrémů, neb vlastní psychology, psychiatry ani chirurgy Pohoda (zatím) nemá. Jinak by duševně slabší jedinci kolabovali při kazatelství britské rapperky Kate Tempest, co v posledních deseti minutách setu umlčela největší krytou stage svým mocně intonovaným poselstvím o smyslu života. Jinak by současní i budoucí epileptici a schizofrenici neunesli extrémně vybíjenou pudovost Young Fathers. A nejhůř by dopadli účastníci koncertu Turbowolf - ty frontman Chris Georgiadis nejprve diktátorsky duševně nalakoval, pak schizofrenicky zaúkoloval k nejrůznorodějším projevům podpory, již následně otestoval skokem ze zvukařské kabiny, a nakonec pobídl k ošoupání kloubů v mosh pitu.

Jindy by se zase prodloužená berlička hodila. Nespoutané islandské víle Björk a jejímu více než desetičlennému smyčcovému orchestru ta v podobě pohlcovače denního světla i protáhlé ruky, co by otočila knoflíkem hlasitosti ještě víc doprava. Raději oželet barevný prach zpozorovatelný jen za světla. A nechat ohňostroje i promítané sršně zasahovat srdce hysteričtěji, v kontrastu s tmou. I monumentální instrumentace baroquepopových až trip-hopových opusů by pod intimním závojem noci přetavili očekávané ááách reakce v realitu. To nový projekt Franz Ferdinand & Sparks nazvaný FFS by nejprve ony pompézní písňové orchestrace potřeboval, aby nakopával zadky a nezasloužil si jen hodnocení dobrý.

Mimochodem - také zbožňujete ty momenty, kdy na festivalu zabloudíte k nějaké stagei a odcházíte od ní s půlkami staženými nečekaným překvapením? Z letošního ročníku Pohody v tomto ohledu jednoznačně vede Kate Tempest, ale o tom už řeč byla. K pódiu se v čase vystoupení pojmů Einstürzende Neubauten a Die Antwoord náhodně dopotácel jen málokdo. A na vizuální i hudební šok nedošlo. Industriální svářeči během devadesátiminutového vystoupení předvídavě (ale brilantně!) nakládali s plechy a kovy všeho druhu - přestavili turbínu ve zvonkohru, poctivě přikládali do plechového kbelíku nebo poručili dešti kovových trubiček. Ať už zazněly jejich osmdesátky, devadesátky i fláky nového tisíciletí, vždycky to byl zážitek. To jihoafričtí kýčaři Die Antwoord si vystačili se svými zadky, předky a promítaným králíčkem s penisem v náručí. Nuda. Od nich bych čekala víc.

Vyloženým failem zůstal jen Omar Souleyman se svou reprodukovanou kurdskou diskotékou. Nebo nepochopením? Skoro nezpíval, na nic nehrál, neprojevil žádnou emoci, jen setrvale střídmě tleskal do rytmu svého neinvenčního pojetí techna. To vše na monstrózním pódiu. Souleyman by rozhodně mohl vyučovat v rámci kurzu formálního beatmakerství. Jemně řečeno.

Co je na tom všem nejlepší? Minimum ožralů. Konkrétně těch, co se přijeli na hudební festival hlavně vyndat. Jasně, tuto redukci vzala Pohoda do vlastních rukou jediným stánkem s tvrdým alkoholem (pokud se tak martini vůbec dá nazvat) a jasně, že spousta lidí přijela za fanfár jejich cinkajícího kufru. Bravo, Pohodo, za tento druh cenzury. Byť je skoro až zbytečná - vždyť již legenda praví, že na trenčínské letiště se druhý červencový týden jezdí výhradně za hudbou.

Předem se omlouvám, že závěr tohoto textu pojmu navzdory progresivnosti festivalu Bažant Pohoda tradičně, poděkováním. Poděkováním pořadatelům, že při své činnosti používají zejména své mozky a ne externí marketingové statistiky, masové PR nástroje kapel i tabulky jejich hmatatelných úspěchů. Když už jsme u té masovosti - Pohoda vás naučí tento pojem milovat.