Radiohead jsou na dovolené, Doves jsou trochu moc temní a celý ten revival Velvet Underground trochu moc špinavý. Nějaká další hudba, nad kterou si můžete v klidu drbat svoji akademickou bradku? Co takhle noví Sonic Youth?!

Přiznejme si to, Sonic Youth od dob "Experimental Set Trash And No Stars" dělají vcelku nudnou hudbu. Experimenty převážily nad energií, která tryskala z jejich raných desek a čím dál častěji se zaštiťují hlubokými myšlenkami o uměleckých poselstvích. "Thousand Leaves" a "NY City Ghosts And Flowers" jsou v některých pasážích zcela neposlouchatelné desky, tedy alespoň pro standardního fanouška alternativníhi rocku (a mezi ně se hrdě počítám i já). Pseudojazzové kompozice možná vzrušují akademické šťouraly, Sonic na nich ale hazardují s posluchači. Ovšem dvacet let od první desky si kapela, která psala dějiny rocku, už může dělat co chce a to, že nestojí na místě, je jen dobře.

Tak tedy - "Murray Street", šestnáctá deska Sonic Youth. Nazvaná podle newyorské ulice, kde mají Sonic své studio, jen několik stovek metrů od Ground Zero. Sedm písní - od dvouminutové hněvivé "Plastic Sun" až po jedenáctiminutovou kompozici "Karen Revisited". Dlouhé kompozice převažují, Sonics jsou znovu velmi epičtí a aplikují na své kytarové vazby čím dál složitější architektoniku. Experimentální série SYR, na které Sonics spolupracují s turntablery nebo jazzovými skladateli, v nich nechala víc, než se původně zdálo. Jinak ale také staré známé vrstevnaté kytarové plochy a jemně načrtnuté melodie. Na "Murray Street" zní SY na půl cesty mezi experimentálními alby z konce 90. let a klasickými perlami naštvaného rocku "Daydream Nation" a "EVOL". Za mikrofonem stojí ve čtyřech ze sedmi písní Thurston Moore. Vůbec to nevadí, jeho hlas se lépe orientuje v krajinách rozbité psychedelie a táhlé melancholie než hlas Kim Gordon. Její ‘punkový‘ výstup v "Plastic Sun" bohatě stačí. V poslední "Sympathy For the Strawberry" je naše bohyně špinavého hlasu naštěstí jen nesmělou průvodkyní hypnotického hluku.

Producent Jim O’Rourke má letos zatím dobrý rok - kritika vřele přijala jeho produkci alba "Yankee Hotel Foxtrot" od Wilco a to samé zatím platí i pro "Murray Street". Tato deska je navíc jeho první, na které se objevuje jako stálý (pátý) člen Sonic Youth. Jeho práce je zběžným pohledem neviditelná, kromě obligátní starosti o celistvý zvuk alba (neliší se nijak výrazně od těch předchozích) měl asi nejvíce práce se zhruba sedmiminutovou uzavírací pasáží písně "Karen Revisited". Extrémně abstraktní zvuky, které nikam nevedou, jen agresivně útočí na vaše podvědomí. Tady musíte být opravdu hardcore fanoušek SY, abyste skladbu doposlechli až do konce - jen náznak, jak vlastně znějí SY, když je nikdo nehlídá. Píseň je pokračování podobné (devítiminutové) kompozice "Karen Koltrane" z alba "A Thousand Leaves". Všichni víme, že Sonics si v podobných divočinách libují, takže jim to odpusťme. Asi nám tím chtějí něco sdělit, něco umělecky podstatného. Co, to ale pořád netuším.

Sofistikovaná nuda? Ne tak docela. Sonics pořád umí z orgií kytarových vazeb jen tak mimochodem vykouzlit krásný a nosný riff. Ranaldova "Karen Revisited" nechť je toho nejlepším příkladem. Zklidněný a upřímný rock "The Empty Page" nemá daleko do jejich nejlepších lo-fi žáků - Pavement. A jestli se posluchači posledních desek Sonics stali spíše hledači momentů střízlivé krásy, tak na "Murray Street" se vyřádí. Dalším plus je stopáž, která jen o pár sekund překročí 45 minut. Právě tak akorát než začnou opravdu nudit. Ortodoxní fanoušci avantgardního rocku zaplesají, ostatní se jen podiví, proč se decentní melodické nápady některých písní tak lehce vytratí v nesmyslném hluku. To je umění? - budou se ptát. Ne, to jsou přeci Sonic Youth, odpovídám.