Druhý den teprve začal a všudypřítomné vedro stále vládlo plzeňskému areálu. A bylo to snad ještě horší než den předchozí. Největší atrakcí se stala vodní fontána z hasičského vozu a lidé hledali místo ve stínu. Většina příchozích se radši povalovala v lehátkách u stánků po obvodu areálu anebo rovnou u Radbuzy a koncerty poslouchala spíše z dálky. Někteří odvážlivci neskončili jen u posedávání a do řeky se šli rovnou ochladit. Jiní se snažili pokořit všelijaké úkoly z doprovodného programu. Jedním z těch nejhorších byl určitě souboj v nafukovacích koulích, v nichž bylo dozajista hrozné vedro a jen při pohledu na ně jste dostali chuť na nanuk. Někteří horko podcenili, a sanitka tak musela vyjíždět o něco častěji než dříve. Otevřel se také nový stage Cross Club Vestax, kde měli prostor DJs.

I když je oproti Hradci plzeňský festival o něco chudší na velká jména, skupiny jako Guano Apes a hlavně Motörhead konečně přilákaly větší davy a ty se teď ploužily po okolí nebo si užívaly ostatní účinkující a čekaly na své miláčky.

Jedním z předvoje těch úspěšných se stali The Inspector Cluzo, kde samotní Laurent Lacrouts (kytara) a Mathieu Jourdain (bicí) dělají něco, na co by jiní potřebovali více lidí i nástrojů. Více než na jednotlivé skladby se ale inspektoři soustředili na to, jak pobavit a vyřádit se. Jourdain nejprve svůdně tančil a jinak se svíjel pod taktovkou Lacroutse a později dokonce přešel k rozebírání svých bubnů. Postupně odhazoval jednotlivé části, až mu nakonec zbyl jen jeden. To ale tomuhle profíkovi stačí. Lacrouts mezi anglickými nadávkami poukazoval na to, že jsme všichni Evropani a že se tak tedy máme chovat a uznávat jeden druhého. Svůj koncert zakončil hláškou, která by se dala přeložit jako: "My nejsme superstar, to vy! A superstar ať si nase*ou!" čímž chtěl poukázat na to, že bez svých fanoušků by známé osobnosti nebyly nikým.

Po intenzivních Francouzech se návštěvníci festivalu chtěli jít trochu ochladit a krytá stage České Spořitelny jim tuto možnost nabízela. Bulharští Jeremy? pozdravili publikum pěknou češtinou a svým návykovým indie rockem podpořeným skvělou světelnou show ukázali, že v line-upu letošního ročníku určitě nejsou jen do počtu. V množství dalších vjemů toho dne ale nakonec zůstali trochu pozapomenuti.

Johan Jivin' Rensfeldt z kapely Movits! se ještě před svým vystoupením procházel publikem, ale jelikož ho u nás i přes dřívější účinkování kapely na předchozích ročnících RFP mnoho lidí nezná, zůstal skryt ve stínu. Po jeho koncertě ale zájem o jeho osobu rapidně vzrostl.

Movits! spojující swing s hip hopem naběhli na stage ve specifickém outfitu, ve kterém na svých tour převážně vystupují - bílá košile a černé džíny. Kapela si byla vědoma, že v České republice se svými songy se švédskými texty moc nepochodí, a tak frontman před každou písní alespoň stručně vyložil, o čem zpívá. Mohli jste zaslechnout skladby jako "Halvvägs", která v překladu znamená něco jako "Na půl cesty", nebo chytlavou "Na Na Nah", ve které se díky lehkému nápěvku, který se často opakoval, mohlo vyřádit i publikum. Dokonce přidali i přídavek v podání písně "Spring", kde pravidlo znělo: "Při zaznění slova 'spring' vyskočíte", a doslova tak rozskákali davy, které by jinak takovém počasí jen stěží někdo rozpohyboval. Ten den to ale dokázali jako málokdo.

Metalcoroví Dead By April měli původně hrát už v Hradci Králové, nakonec ale vystoupili až v Plzni. Navzdory své povedené nahrávce "Let The World Know" ale zůstali trochu za očekáváním, nohy jim totiž podrazil mizerný zvuk.

Z Guano Apes a Motörhead jsme vám přinesli samostatné reportáže (tady a tady), prostor mezi nimi se snažili vyplnit dánští Bottled In England. Elektronický set na pomezí dubstepu a okrajově i drum 'n' bassu v podání bubeníka a zběsile headbangujícího DJe však avizovaný "nářez, ze kterého ti budou stát vlasy na hlavě," nepřinesl. Spíš z něj hlava bolela.

Po koncertě Lemmyho a spol. se na stagei České spořitelny v tanci pokračovalo. Tentokrát už ale účinkující byli hned čtyři. Dvojice DJů do svého vystoupení zařadila třeba "Breathe", "What I've Done", "It's My Life", "Promises" nebo "Enter Sandman". Které skupině jaká píseň patří, vám necháváme jako takový malý kvíz. Útržky známých hitů pak doplňovala o dubstepové pasáže a na dynamice jim dodávala zapojením kytary a živých bicích. A aby toho nebylo málo, měli na sobě všichni členové Gomad! & Monster černé masky s lebkou. Jakkoli děsivě taková kombinace může znít, dav to roztancovat dokázalo a s přiznaným guilty pleasure pocitem jim dáváme opatrný palec nahoru.

Možná vůbec nejatraktivnější koncert se ale odehrával v kryté Nova Cinema stagei. Na ní vystupovala litevská písničkářka Alina Orlova. Zpívala sice převážně v ruštině, ale podobně jako Rae Morris nebo Sara Bareilles dokázala svým úchvatným hlasem bourat skály. A když k němu přidala i prsty, které po jednotlivých klávesách klavíru tančily jako baletky v "Labutím jezeře", brala dech. Krystalická čistota její hudby se snoubila se skromným, stydlivým projevem, a Rock For People Europe tak svým divákům objevil skutečnou hvězdu. Těšíme se, s čím nás ještě překvapí.