Fat Joe patří k rapperům, kteří nesou poselství drsného hip hopu z East Side. Pochází z Portorika a vyrostl v newyorském Jižním Bronxu. V husté síti dnešního hip hopu zastupuje rappery s latinsko-americkými předky. Z těch, kteří rapují anglicky, patří vedle Noreagy nebo B Reala z Cypress Hill mezi nejpopulárnější. Do světa hip hopu vstoupil s partou Terror Squad. "Jealous Ones Still Envy" je jeho čtvrté album, které v Americe vyšlo na pozdim 2001. Jestli jste se z klasických grotesek naučili, že kdykoliv se objeví tlustý muž, bude sranda, na Fat Joea radši toto pravidlo neaplikujte. Můžete špatně dopadnout.

Album je věnováno památce Big Punishera, Joeova blízkého přítele a rappera, který předloni zemřel ve věku 28 let na infarkt. Podle textu bookletu byl Big Pun Joeovým parťákem a celé album se nese ve znamení jemné melancholie - jakoby na Joea pořád vrhali stín jeho dva mrtví rapoví učitelé. Dva, protože Fat Joe přísahá i na zabitého krále východní strany jménem Notorious B.I.G. Jeho ostatně přitloustlý Joe připomíná asi nejvíce. A to nejen tělesnými rozměry. Stejně jako on stojí pevnýma nohama na ulici a rapuje o životě v Bronxu. Hardcore rap má svoji poetiku přesně nalinkovanou (včetně slovníku, znáte to - bitches, thugs, niggaz, atd.) a Fat Joe se od ní moc neodchyluje. To ovšem mimo jiné znamená, že pro fanouška, který není ortodoxním znalcem newyorského rapu, toho Fat Joe nemá moc co nabídnou. Nemá výjimečný flow, jeho těžký styl známe už od jiných tlouštíků (hlavně od zmiňovaného tatíka B.I.G.). A když ho v "Get The Hell On With That" vystřídá čerstvá hvězda Ludacris nebo v remixu "We Thuggin’" Busta Rhymes, bez problémů ho svým stylovým rapem smetou. Což vlastně platí i o klasikovi ragga/dancehall Buju Bantonovi nebo R&B bardovi R Kellym. Když už nic, tak hosty si Fat Joe vybrat umí.

Zmiňovaný R Kelly se postaral o jeden z vrcholů alba - "We Thuggin’" je klasická street hymna, která prý hýbala americkými kluby (a také žebříčky) v zimě. Další superpeckou je hit "What's Luv", který trochu opožděně zasáhl i Evropu. Produkci měl na starost Irv Gottim a vokály přidali Ja Rule a hlavně vycházející hvězda Ashanti. Především díky jejímu reférnu tato píseň dlouhé týdny okupovala nejvyšší příčky singlové hitparády Billboardu (a s "Always On Time" de facto nastartovala pro Ashanti kariéru). Hip hopový hit jako střižený podle metru - funky rytmus a místo basové linky syntetické pípání. Ve čtyřech písních se objeví raperka Remy, která vydává na prestižním labelu Loud. Za zmínku stojí hlavně "Opposites Attract (What They Like)", který chvíli zní jako další těžce sexistický šťouch, než se objeví právě Remy a Joeovi (potažmo mužům) to vrací pěkně od podlahy. Vtipný freestyle pohlaví.

Další písně v celkem předvídatelném mustru hardcore rapu. "King Of N.Y." s dominantními dechy je odpovědí na Jay-Zho "Ruler Is Back". Fat Joe je trochu skromnější než Jigga a uzurpuje si panovnictví jen nad jednou částí NY. V "My Lifestyle" rapuje do splašených smyčců o svém životě na ulici. V "It’s OK" se vytasí se samplem B-Reala z Cypress Hill a španělky připomenou, že Joe je latino. Jinak ale pořád nic zvláštního. Celkově hledejte nějaké rozdíly od předchozích alb - "Don Cartagena" (1998) a "Jealous Ones Envy" (1995) - lupou. Pod každou písní je podepsán jiný producent (včetně legendárního The Alchemista), ale Fat Joe drží desku pohromadě tíhou svého rapu. Jediný výraznější flop přijde, když se ve "Fight Club" objeví M.O.P. a (jak mají ve zvyku) vybalí svůj primitivní křiklavý rap.

Tlouštík Fat Joe má zatím štěstí, díky hitům "We Thuggin" a "What's Luv" se pořád drží na špici. Na "J. O. S. E." se mu ale málokdy podaří zbavit se klišé a laciných hip hopových triků. Přesto je to upřímná a dobrá deska. K mému velkému překvapení mi roste každým poslechem. Tedy pokud zrovna máte náladu na hustou porci amerického hip hopu.