Pokud vám není povědomé přímo jméno Jána Lehotského, pak vám bude jistě alespoň něco říkat pojem Modus. Modus jako jedna z nejpopulárnějších slovenských kapel přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, Modus neboli plodná a časově omezená souhra trojice Žbirka, Lehotský, Gombitová. Těžko říct, jestli bylo správné starý Modus rozpouštět, těžko říct, jak by pokračoval nadále, těžko říct, jestli by bylo moudré v současnosti vytvářet jeho comeback (čemuž byly již jisté snahy obětovány). Naopak, s příjemným vědomím lze konstatovat, že modifikovaná verze Modus 2002, v čele s bývalým lídrem Modusu, klávesistou a zpěvákem Jankem Lehotským, svůj význam na současné scéně má a ne zanedbatelný. Lehotský se obklopil hráči patrně vůbec nejmladší generace slovenských jazzmanů (ta se mimochodem až nápadně překrývá se sestavou jedné z kapel Petera Lipy) - po bok si pozval syna Janka s baskytarou a jeho vrstevníky Miro Hanka (bicí), Rado Tarišku (saxofon) a Michala Bugalu (kytara) a, ve spolupráci s vesměs renomovanými slovenskými textaři, s nimi nahrál desku "Láv sa píše "Love"", jejíž křest spojil s oslavou svých pětapadesátin.

Prakticky z libovolného rozhovoru vychází Lehotský jako vcelku vyrovnaný člověk, co má ve spoustě věcí, tedy alespoň ve směru, kterým se chce ubírat, jasno, je jedním z těch, kteří o sympatiím k jazzu a blues jen nevyprávějí, ale docela přirozeně životem bluesmana žijí, je otevřený novým možnostem. To jsou vlastnosti pro muzikanta jistě potřebné a v kombinaci s bohatou zkušeností ze sfér profesionálního popu - tedy s představou o tom, jak by měla vypadat obecně stravitelná, přitom muzikantsky stále sofistikovaná hudba - pro sólový projekt ideální. I zrodila se dlouhohrající deska "Láv sa píše "Love"", nabitá jak písněmi rozvážnějšími a pomalejšími, tedy "vyzrálejšími", abych se držel současného žargonu, tak vypalovačkami s nábojem rock'n'rollovým. Během jednašedesáti minut alba se vám bude nabízet tu srovnání s najazzlostí Petera Lipy ("Vojna volov", "Keď je žena milovaná"), tu s baladičností Richarda Müllera ("Zabili motýľa", "Láv sa píše "Love""), tu s cynickou bigbítovostí Vladimíra Mišíka ("Chlap po štyridsiatke", "Bigbíťák"), přesto vás ani nenapadne podezírat autora z nápodoby jiných, a to nejen dík unikátnímu zamlženému Lehotského chrapláku. Procítěnost ve výrazu, společná všem muzikantům, by se patrně dala považovat za nejcharakterističtější vlastnost alba; pokud by bylo třeba vybrat skladbu jedinou, pro styl Modusu 2002 nejtypičtější, pak by nebylo chybou jí zvolit - nakonec stejnou píseň, ke které byl natočen i klip - "IV. Cenovou".

Z alba číší radost ze hry, uvolněnost a verva do hraní, mladá krev se zkrátka nezapře. S tím, jak jsou mladíci disciplinovaní a pokorní, jen malinko nehraje kolikrát až neúnosné natahování konců skladeb. Obecně (nebo alespoň u výše zmiňovaných kolegů z ranku) většinou platí, že studiové verze bývají kratší než živé a jsou "seškrtány" o sólové výstupy, kterým se o to víc dopřává při koncertech. U "Láv sa píše "Love"" došlo ke zvláštnímu úkazu, délky skladeb zde totiž v průměru přesahují čtyřminutovou hranici, přesto ne ruku v ruce s bohatším muzikantským vyžitím, ale často jen na úkor podivně rozvleklých závěrů (příkladné nechť jsou "Tváre víťazov" a "Bigbíťák" při konci alba), nebo dlouze natahovaných textů - což, jako třeba u skladby "Zabili motýľa", bohužel hraje v neprospěch atmosféry písně. Jsou to výtky na jedné straně malicherné, na straně druhé by stačilo jen velmi málo k tomu, aby se "Láv sa píše "Love"" dalo považovat za jeden z nejpovedenějších počinů minimálně česko-slovenské populární scény posledního roku.