British Summer Time je speciální tím, že je to vlastně série jednodenních minifestivalů pořádaných na přelomu června a července v Hyde Parku, zaštítěných vždy aspoň jedním fakt velkým jménem. Vstupenky rozhodně nejsou laciné (ani pro místní), jenže ta atmosféra a ty hvězdy! Letošními taháky jsou kromě jiného Taylor Swift (dlouho dopředu vyprodáno, a to se bavíme o kapacitě šedesát tisíc plus), The Strokes (s předskokanem Beckem) nebo legendární The Who. Loni jsem tu třeba konečně viděl Arcade Fire a litoval, že nezůstal i na večer s The Libertines. Ale k věci.

Přiznávám se, že předskokany The Horrors nebo Metronomy naposlouchané nemám, ač jsem to s oběma partičkami kdysi (po dobrém) zkoušel. První mi přišli sice sympatičtí, ale trošku moc typicky britští a trošku málo osobití, druzí představují revival osmdesátek, který bych si doma asi normálně nepustil, ale musím uznat, že živě to docela funguje. Hlavně když moknete a je vám zima. A mají krásnou zrzku za bicíma, což se díky velkoplošným obrazovkám počítá.

O čtvrt na devět každopádně vypuklo to, kvůli čemu sem všichni beztak dorazili. I počasí se konečně docela umoudřilo. Čínská stylizace projekcí a zmrzlinářské auto na pódiu odkazující k nedávno vydané desce značily, že tentokrát parta kolem pánů Albarna a Coxona přivezla do Hyde Parku konečně nové písničky. Nic proti nekonečnému opakování největších hitů, fanoušci jsou určitě rádi, že kluci vůbec ještě hrají, ale "The Magic Whip" je silné comebackové album, které dělá jménu kapely čest, hledá nový zvuk a zároveň ani vteřinu nepochybujete o tom, koho posloucháte. Kolik takových (brit)popových veteránů znáte?

Damon Albarn vypadal už od prvních minut skutečně dojatě. Jeho rozdávání zmrzliny divákům bylo dostatečně bezprostřední, aby bylo zábavné, zároveň naštěstí taky dost krátké, aby nebrzdilo program a neústilo v trapnost. Žádné nekončící proslovy, jeden song střídal v tempu druhý. Diváci se přišli bavit a kapelu zjevně bavilo hrát pro šest desítek tisíc diváků.

Skoro třetině setlistu dominoval nepřekvapivě "Parklife", který návštěvníky dostával do maximálního varu a pohybu bez ohledu na věk, ať už šlo o klasické popové vypalovačky "Girls & Boys" a titulní "Parklife" či melancholičtější "End of a Century" a nebo překrásnou baladu "This Is a Low". Novinka byla zastoupena pěti ukázkami, z nichž mě asi nejvíc dostala vesmírná psychedelie "Thought I Was a Spaceman", kterou kapela zajímavě vklínila mezi krásně rozervanou "Beetlebum" z eponymního alba a v kytarový uragán gradující "Trimm Trabb" z "Třináctky". Kdo by znal jen popovou tvář kapely, byl by asi během této fáze koncertu znuděn. Nebo spíš zděšen. Ale Blur jsou a byli vždycky chameleoni, kteří se nikdy neopakovali, a sluší jim jak hledačský rock, tak rádiové hity, protože vždycky poznáte jejich rukopis.

Kapela stála a stále stojí na dvou hlavních kamenech - nezaměnitelném vokálu Damona Albarna, který pořád disponuje podle potřeby frackovskou jiskrou i procítěnou naléhavostí, a kytaře Grahama Coxona, která citlivě vyrývá špinavé vrstvy do chytlavých písniček, aby se hned neoposlouchaly. Navzdory tomu, že mám "Think Tank" hodně rád, bez Coxona to opravdu nejsou skuteční Blur. Koncert vás v tomhle pohledu jen utvrdí.

Těžko vybírat vrcholy večera, jednoduše proto, že prostě neměl slabých míst. Kdybyste mi ale drželi pistoli u hlavy, vyjmenoval bych asi "Beetlebum", protože to byl strašný nářez, "This Is a Low", protože to byl ohromný doják, nebo závěrečnou "The Universal", protože to byla děsná euforie.

Blur v Hyde Parku jednoznačně dokázali, že i když na ně chodí spousta pamětníků, jsou pořád ještě kapelou, která by měla skládat a točit nové věci. Nestali se totiž parodií sebe sama. A upřímně doufám, že jim to ještě aspoň chvíli vydrží. Jo a další živák z Hyde Parku by se taky šikl. Nejen proto, abyste si ověřili, že nekecám.

Autorem článku je Eda Spáčil.