Festival Rock For People je stejně starý jako kapela Limp Bizkit. Nebo stejně mladý, chcete-li. Oba mají za sebou náročných 20 let, když pak ale přijde na akci, rozhodně nevypadají, že by měli končit, že by jim došli síly, že by už neměli co nabídnout. Přesunutý tradiční festival v pozměněném hradeckém areále nabral novou energii a stejně tak i Limp Bizkit s průřezem svých největších hitů zařádili jako za mlada.

Na konci posledního tisíciletí Bizkitům nestačili počítat platiny. Desky "Significant Other" a "Chocolate Starfish And The Hot Dog Flavored Water" dosáhly monstrózních prodejů po celém světě a kapele navždy zaručily slávu. S ní to je však dvojsečné a následovaly roky osobních problémů, vyhazovů, návratů, desek-nedesek. Když už to s "Gold Cobra", regulérní řadovkou v klasickém složení, vypadalo na obnovenou éru, přišel definitivní konec pro DJe Lethala a prapodivné partnerství s hiphopovým labelem Cash Money. S tím je však nyní konec a Limp Bizkit otevírají novou kapitolu.

Proč si ale před vydáním nové desky napřed nezopakovat to nejlepší. Koncert na Rock For People totiž byl sestaven z těch nejzásadnějších, legendárních nu-metalových vypalovaček a publikum nemohlo být spokojenější. Před hlavním podiem bylo natěšeně nastoupeno už dlouho před začátkem. Bizkiti byli na plánu v pátek od 20:10, Fred Durst tak po dobu koncertu mohl, respektive byl nucen sledovat západ slunce po krásném třicetistupňovém dni.

Rock For People stage totiž byla nově umístěna na příjezdovou cestu k runwayi hradeckého letiště, čelem k druhé Staropramen Stage. A buďme rádi, hrubý asfalt poskytl vhodnější oporu pro boty pařmenů než nestálá hlína. Z masakrů, co se v následujících 70 minut na place děly, byl překvapen i sám frontman.

První překvapení každopádně přišlo, když kapela nastoupila s DJe Frankem - překvapení minimálně pro redaktory jednoho nově vzniklého hudebního webu, kteří mají DJe Lethala stále za člena formace a připravované album "Stampede Of The Disco Elephants" už považují za vydané.

Jinak ale nebylo pochyb, že před námi nastoupili klasičtí Fred Durst, Sam Rivers, John Otto a Wes Borland - vůbec se totiž za ty roky nezměnili. Nepočítaje tedy stále nové kreativní oblečky a masky Wese a proměnnou délku Fredova vousu. Po intru hned spustili "Full Nelson" s klukovsky ujetým refrénem "You'll get knock the fuck out, cause your mouth's writin' checks that your ass can't cash" a hned jsem si vybavil několik metalových kapel, které po 20 letech působí vzhledově i vystoupením strhaně. Nic takového pro Bizkity právě neplatí.

Numetalisté se rozhodli lačnému publiku podávat hit za hitem a maximální nasazení podávaly obě strany. Po zběsilém skákání na "Hot Dog" či "My Way" byla potřeba nového levelu agrese, pravidelně se tak začaly tvořit větší a větší moshpity a "My Generation" a "Take A Look Around" nabídlo už slušné peklo (nutno dodat, že maximálně ohleduplné, nikdo snad nepřišel k újmě). Před finálním refrénem slavného songu z Mission: Impossible II si navíc obecenstvo dřeplo, aby byl nájezd z pomalého intermezza ještě epičtější. Shodou náhod jsem toto zažil prvně loni na Bastille, kteří uzavírají sobotní program festivalu.

Nálož hitů brzdila pouze zbytečně prodlužovaná dramaturgie, když byly pecky prokládány segmenty inter, medley coverů, ukázek. Kapela tak vlastně stačila zahrát pouze deset vlastních skladeb. Rozhodně vítaným odbočením byl však přechod z "Re-Arranged" do "Killing In The Name" Rage Against The Machine, který v jejich podání nezněl vůbec špatně.

Limp Bizkit pak i závěrečnou "Rollin' (Air Raid Vehicle)" dokázali, že na přelomu milénia vytvořili nestárnoucí raprockové klenoty a naplno obhájili svou pozici nejen v line-upu Rock For People, ale v dnešním hudebním světě. Nestarnocí Durstovu smečku není radno podceňovat. Příhodným bonbónkem tak bylo outro v podobě "Stayin' Alive" Bee Gees. Poté už mohla pařící omladina uvolnit místo gerontům a nechat je v klidu poslechnout Faith No More.

Video zveřejněné uživatelem Petr Doupal (@doupik1), Čen 6, 2015 v 8:41 PDT