Již samotný úvod sobotního program byl skutečně milým překvapením. Slovenští Inheritance, toho času usazení v Brně, klamali mládím, když na první pohled vytvářeli dojem nenápadné školní kapely. A mátli i v nepočetných nahrávkách kolujících na internetu, z nichž zdaleka nevyzařovalo tolik přesvědčivosti a energie jako naživo. Kytara, bicí a klávesy v sestavě trojici více než jiné, v základu post-rockové formace posouvá blíže jazzovému ranku, stejně jako použité harmonie, z nichž Inheritance čerpají. I díky kvalitnímu zvuku, jaký Sedmička stabilně nabízí, vyniklo výjimečné souznění kláves a strun, které spojily své síly až se zdálo, jako by se na pár chvil staly jediným nástrojem. Mladé klávesačce lze do budoucna přát štěstí při získávání herní sebedůvěry, aby se ještě víc popustila vzájemná chemie v rámci trojlístku, to ale jistě přijde časem. Celkově dobrá práce, velký potenciál a výjimka z předkapel, při nichž se po očku sledují hodinky.

Disappears nastoupili vybavení mnohaletými zkušenostmi a jedním lepším albem než druhým. Aktuální LP "Irreal" završuje velký tvůrčí maraton, ve kterém pětice od svého vzniku v roce 2008 ani na chvíli neustala, naopak je čím dál produktivnější. A pokud v minulosti komando veteránů posluchačům připravovalo důmyslné zvukové pasti spíš, než aby je vyráželo lovit v plné polní, o novince to platí dvojnásob. Post-punkový ksicht, shoegazeové vykreslování zvuku a paranoidní dubovou dynamiku nahrávky Disappears odprezentovali s aurou flegmoušskejch borců, která po zkouknutí čerstvě odvysílaných "Kmenů" s podtitulem "Hipsteři" zafungovalo jako ta správná očista špínou.

Přízračné momenty, v nichž se album pohybuje pouze na neklidných tenkých plochách, vykazovaly rafinovanou pospolitost a tam, kde se Disappears zdánlivě posouvají jen o úroveň dravosti výš, naživo svou chladnou razancí konkurovali zbrusu nové cirkulárce. Zběsilost pod povrchem si na prknech Sedmičky prorazila cestu, a tak ani mikiny a kožené bundy nezabránily tomu, aby vzal mráz útokem záda a často i celého člověka, jako při basou ovládané pulsující pecce "Elite Typical".

Zelektrizovat chudě zaplněné publikum napomohla i mimořádná synergie v řadách kapely, která paradoxně působila dojmem naprostých solitérů. Frontman Brian Case se svým antihvězdným výrazem dominoval pouze ve sporadických chvílích, kdy se objevil u mikrofonu, basák s očima neustále pevně přilepenýma na zemi společně s odstrčeným bubeníkem udržovali psychedelické opusy v tempu a stylově umaštěný kytarista pro změnu nepřestával pokukovat po ostatních, jestli těch pár kouzelných břinkavých zvuků vyluzuje správně. Ve skutečnosti však Disappears věděli moc dobře, co dělají. Jejich nynější abstraktní sound je výsledkem pečlivě řízeného procesu a možnost být jeho součástí byla jednoduše k nezaplacení. Díky Scrape Sound za dovoz ze Chicaga.