První tuzemská zastávka britské dvojice byla až do poslední chvíle avizována jako samostatný koncert, o předkapele nepadla ani zmínka. Nakonec však pořadatelé přece jen rozšířili line-up a vsadili na domácí Munroe, které tvoří Jan Kunze (Kofe-In) a Vladimír Jaške z Opavy. Rozjíždějící se projekt stojí na kouzlu minimalistické rock'n'rollové show, která vsází na jednoduché, ale efektní kytarové riffy, podpořené bicí smyčkou, elektrizujícím elektronický podkladem a temně laděnými vizuály. K tomu všemu přidejte důrazný zpěv, spolu s poměrně přímočarými texty, a o zábavu máte postaráno. Škoda, že okolnosti Munroe hodily pod nohy klacky v podobě diletantského zvuku a potíží s videoprojekcí, kvůli kterým kluci v zájmu zachování tváře raději přistoupili k předčasnému ukončení svého setu. Mohl to být warm-up, jak se patří.

Hosté měli v tomto směru optimální podmínky, o zvuk se jim staral vlastní zvukař a pódium měli již od začátku celé rezervované pro sebe, tj. pro sestavu bicí, basa, kytara (střídavě banjo) a elektronika. Kapele se nějakým zázrakem podařilo obstojně zaplnit klub i přes svou anonymitu mezi českým posluchači a nenásilné promo. U publika uspěla, když okamžitě zjednala patřičnou náladu mimo jiné i pouštěním předpřipravených hlášek a lehce komickou retro image. V neposlední řadě samozřejmě také muzikou, i když, jak se to vezme...

Public Service Broadcasting nepochybně rozvinuli nápad, který zaujme. Spojení autentických záznamů ze starých archivů dohromady s mixem funk-rockových základů, v nichž doslova cítíte takový ten lacině návykový podtext nejrůznějších znělek a televizních relací, i současně znějící elektroniky, má něco do sebe. V propagandistických proslovech a jiných původních materiálech je dost energie samo o sobě, tím spíš pokud je podpoříte harcovnickými rytmy a současnou elektronikou. Kde však potřebná šťáva již chybí, to je živé hraní, které zde představuje pouze menší část celé hudební produkce. Sice tu podstatnou s ohledem na to, že live bicími a melodickou basovou linkou se dá set nakopnout hodně vysoko, obrýleným pánům však ani to nepomohlo vymanit se z vleku nachystaných podkladů.

Karaoke namísto koncertu, nabízí se jako přirovnání, popírat jistou přitažlivost zajetého konceptu by však bylo neupřímné a nefér. Atmosféričtější mnohaminutové tracky jako "Other Side" uspěly v přenosu emocí spojených s objevováním vesmíru a rychlejší pecky (např. "Gagarin") zafungovaly v dobře naladěném Chapeau jako účinný podkres pro celkové uvolnění i taneční variace bez ohledu na to, z čeho čerpají a jakou formou byly prezentovány. To však nemění nic na tom, že o smysluplnosti fungování Public Service Broadcasting jako plnohodnotné živé kapely lze v dlouhodobém horizontu pochybovat. Co takhle pokusit se přemístit na jiná než klubová pódia?!