Běžné to není, ale současná teen generace k probuzení zájmu nepotřebuje nutně kvanta alkoholu, drog nebo soutěžení o to, kdo bude víc cool. Občas si cvakne selfíčko, hodí ho na Facebook a počítá lajky. Mimo to ale chodí na koncerty hlavně za zážitkem, energií a klidně zběsile zobe z ruky, pokud k tomu najde důvod. Předskakující John Wolfhooker ho nabídli už před sedmou večerní, přestože o jejich eponymním debutu valná většina sálu očividně slyšela jen z vlaku.

Ta povrchní znalost je pochopitelná, mašina John Wolfhooker je rozjetá tak rychle, že minout se dá v době časového chaosu raz dva. Mimo pódia mlaďoučká čtveřice aktivně maká na klipech a skladbách, chystá novou desku, pokouší se prorazit na zahraniční scénu, pro Čechy a Slováky dosud obalenou neporušenou panenskou blánou, a do toho jí nedávno potvrdili účast z královéhradecké části letošního Rock for People. Jejich muzika má s v sobě drzost i mladistvou rock 'n' rollovou energii. Asi ne úplně ve všech ohledech splňuje onu vysněnou subjektivní představu dokonalosti, vyspělosti a autenticity, ale základní elementy k tomu, aby uměla bavit, prostě má. Ani přítomnost Filipa Vlčka za basou z leckým nenáviděných, naivní marmeládou napumpovaných Koblížků na tom nic nezmění.

Mezi John Wolfhooker a Our Last Night si tuzemskou premiéru střihli američtí Palisades. Crossover mezi post-hardcorem a electrem zkraje zaváněl pódiovou vyčpělostí Hollywood Undead. Ve finále ale byli lepší - o dost lepší - než maskovaná parta amíků, co si poslední deskou vzala vlastní identitu nezáživnou mixáží rap-rocku a (spíš) diska. Zvuk Palisades za nic nestál, jejich půlhodinka byla každopádně takovým nášupem energie, že by se o ni jiné předkapely mohly se závistivou slinou na bradě porvat. Nenudit se, nepřikrášlovat, bavit lidi, a hlavně nestavět bariéry hudebním žánrům - taková je často nepochopená, třebaže jednoduchá a naživo očividně fungující filozofie Palisades.

Až by se mohlo zdát, že Our Last Night budou mít nejen co žehlit, ale i překonávat. Jejich řidič to na poslední chvíli odpískal a musel proběhnout chaotický a pro pár fanoušků nepříjemný přesun koncertu z pátku na sobotu. Mohli si ale oddechnout. Kapela i valná většina těch, co kvůli ní v noci nespí.

Průřezem velké částí diskografie dostali z Lucerny co mohli a ještě drobet víc vyždímali přidáním coverů "Skyfall" a "Dark Horse" od Adele a Katy Perry. Sourozenci Trevor a Matt Wentworthovi, dvě poloviny mozku post-hardcorové ostrovní mašiny, si na pódiu rozumí s precizností jednovaječných dvojčat. Jejich hlasovo-kytarovou symbiózu, která má posluchači z hlavy vygumovat předsudky, ignoranci a nesnášenlivost, perfektně dotvářejí Alex Woodrow u basy, Collin Perry za druhou z kytar a plešatějící Tim Molloy u bicích. Pod pódiem to celou dobu vypadalo jak v ringu, kde se do sebe kromě zápasníků pustili i jejich manažeři, rozhodčí a trenéři. Levá část balkonu patřila fanouškům nahoře bez, co hlavami mávali tak divoce, div neztratili rovnováhu a do všeho toho mumraje pod sebou nezahučeli přes zábradlí.

Závěrečná třetina ubrala na otáčkách, zato přidala na emocích. Patos si většinou zaslouží sarkastický úšklebek, koncovka "Sunrise", co rozsvítila mobily všech přítomných, a dvojice akustických přídavků "Falling Away" a "I've Never Felt This Way Before" ale byly emocionálně vlastně celkem příjemné. Our Last Night o Praze nemluví s respektem nadarmo. Nejen před Lucernou, aby se zalíbili, ale i v řadě rozhovorů pro zahraniční média. Žádné pokrytecké lezení do zadků. Jen poctivá hra.