Vstupenky na první pražský koncert Simy Martausové byly již dopředu vyprodány. Jistě, sál Malostranské besedy patří rozlohou k těm menším, i tak je ale často pro slovenské interprety těžké přilákat na svá vystoupení české fanoušky. Rodačka z Považské Bystrice to dokázala, aniž by si jí všimli čeští rádioví dramaturgové. Její písničky by přitom náš současný éter potřeboval jako sůl - jsou melodické, chytlavé a hravé, ale přesto zůstávají svébytné, upřímné a na dnešní dobu až andělsky čisté.

Martausová, která vyhrála v roce 2009 soutěž Gospeltalent a dosud vydala tři alba, zahájila večer skladbou "Pod imelom" z její dosud nejúspěšnější desky "Dobrý deň, to som ja". A z úsměvů na rtech přítomných bylo jasně patrné, že seznámení s pražským publikem proběhlo úspěšně: ze zpěvačky totiž srší taková něha a (chtělo by se říct až dětská) nezkaženost, že je velmi těžké jejímu kouzlu nepodlehnout. Těžko se slovy popisuje ta upřímná laskavost, když třeba při úvodu do skladby "Želé" z loňské třetí řadovky "Na pravom poludní" vyprávěla, že ji k napsání inspirovala návštěva cukrárny, kde se dívala na želé koláček a uvědomila si, že zamilovaný člověk se radostí třese úplně stejně jako to želé.

Komunikace s publikem se obecně ukázala jako její silná stránka. Divákům často vykládala, jak písničky vznikaly, a mnohdy obecenstvo rozesmála. Například u songu "iPhony, smartphony, muflóny" přidala k dobru historku o chlapci, který ji pozval na oběd, ale místo toho, aby se jí věnoval, byl celou dobu přes mobil připojený na internet. Příběhy navíc umí podat tak, že nepůsobí strojeně, ale přirozeně. Koneckonců, v jejích skladbách se odráží prostý každodenní život, zážitky, které jsou vlastně úplně všední, když je ale vnímáte prostřednictvím jejích textů, působí najednou o dost vzácněji.

Věčně usměvavá Martausová s kytarou v ruce měla za zády pětičlennou kapelu (má o ní i písničku) složenou z hudebníků, kteří hráli s Janou Kirschner, v její tvorbě se proplétají vlivy lidové muziky, folku, ale i blues, šansonu či jazzu. Celý večer měl jakousi jednotnou náladu, držely ho totiž při sobě její skromné lidské hodnoty. Tu se ptala "Kam tento svet speje?", jindy zase oslavovala krásu každé bytosti bez umělých příkras ("Pamela"), pravé přátelství v písni "Čižmy" nebo hledala přirovnání pro lidské pocity ve zvířecí říši ("Kormorán"). K nejpůsobivějším patří v jejím repertoáru skladba "Normálny život", ve které se svěřuje, že netouží po bohatství a slávě, ale po pevném objetí, pečení buchet a soužití s přírodou. Kdyby něco takového zpívaly jiné interpretky, dost možná by to působilo až naivně.

Prezentovat takto idealistické texty a zůstat při tom autentický vyžaduje silnou a charismatickou osobnost. Pražský koncert byl dalším důkazem, že Sima Martausová jí je. A pokud vytrvá a neztratí svého ducha, nejspíš ji v budoucnu čekají větší sály. Nic čistšího totiž asi momentálně v Česku a na Slovensku nenajdete.

Tip: Podívejte se na celý koncert Simy Martausové pro Český rozhlas v Olomouci: