Ať už by kapela Blur dnes vydala cokoliv, jejich hudba bude vždy oslavována skoro až nábožensky. Kult, který se za ta léta kolem ní vytvořil, je natolik silný, že jí projde leccos. Ono pro příklad není nutné chodit daleko, stačí vzpomenout singl "Fools Day" z roku 2010, který byl prvním plodem obnovené spolupráce téhle anglické partičky. Samozřejmě těžko se tehdy dalo mluvit o nějakém průšvihu, ale rozhodně nešlo o bůhvíjak výjimečné dílko. Navíc to vypadalo, že Blur jsou zpátky pouze na pár vystoupení, majících účel nostalgického připomenutí našich mladých let. Počítalo se s tím, že se Damon vrátí ke svým vlastním hudebním projektům, Graham ke své sólové dráze, Alex ke svým sýrům a Dave ke svým politickým aktivitám a že u toho i zůstane. Jenže přišel květen roku 2013 a s ním i zrušený koncert na japonském festivalu a následný pětidenní pobyt čtveřice v hongkongských studiích Avon. A výsledek? Nové studiové album "The Magic Whip", které má daleko k nostalgii, polovičatosti, kalkulu - naopak je plné silných, hravých, nápaditých skladeb.

Hong Kong, dvanáct let od poslední desky a opětovná přítomnost Grahama Coxona ve studiu - to jsou hlavní klíče k novým kompozicím. Hong Kong se nejvíce promítá v textech, funguje jako tématicky jednotící element. Jako příklad můžou sloužit reference k hongkongským místům ve skladbách "Ong Ong" ("I want to be with you/On a slow boat to Lantao") a "Ghost Ship" ("Swinging on a cable/Up to Po Lin"). Graham Coxon pak tvořil onen lidský spojovací prvek. Byl to právě on, kdo na nahrávkách začal pracovat společně s producentem Stephenem Streetem (spolupracoval s Blur na prvních pěti albech) a kdo dokázal strhnout zbytek kapely k jejich dokončení. Snad díky oné bezprostřednosti, s jakou nahrávky během tak krátké doby vznikly, a také díky pečlivosti, s jakou pak byly dokončeny, je "The Magic Whip" vyloženě potěšení poslouchat.

Blur se, ještě jako čtyřka, naposledy prezentovali na Williamem Orbitem produkovaném albu "13" a "The Magic Whip" bychom klidně mohli označit za jeho pokračovatele. Jako by nešťastné období kolem "Think Tank", kdy sestavu během natáčený opustil Graham, vlastně ani nebylo (přestože "Think Tank" je výtečné dílo). V klidnějších pasážích pak částečně najdeme také ozvěny Damonovy sólovky. Zvláště "My Terracotta Heart", v níž zpívá o svém vztahu ke Grahamovi, je jednou z nejosobnějších skladeb, jaké kdy napsal. To, co by v rukách Coldplay skončilo jako patos, dokážou Damon a spol. dohnat k dokonalému emocionálnímu zážitku.

Co je ale hlavní, "The Magic Whip" zní jako klasičtí Blur, což je největší poklona, jakou jde pánům složit. Samozřejmě se nezapře střední věk, v němž se momentálně nacházejí, ale právě díky tomu se můžeme bavit o vývoji, protože v mnoha ohledech jsou nové skladby vyzrálé. "There Are Too Many Of Us" postavená na téměř vojenském rytmu, v níž Damon řeší otázku přelidnění, má skoro až nepříjemnou atmosféru a skvěle ukazuje, že pánové skutečně mohou i po těch letech překvapit. Stále je ale také neopustila touha vyloženě blbnout jako v úleťárně "Ong Ong" nebo skladbě "I Broadcast", která patří do stejné rodiny jako "Song 2" nebo "Crazy Beat". A pokud chcete přímo klasické Blur, budete si spokojeně vrnět u "Lonesome Street", u které si nemůžete nevybavit jejich slavné "Parklife" období.

"The Magic Whip" není na album první dobrou, neobsahuje tolik jednoznačných hitů, ale drží pohromadě jako zatím žádná položka jejich diskografie. Na nahrávce je znát, že se u ní nijak výrazně nepřemýšlelo a že si ji muzikanti natočili pro radost. Pokud by právě tohle měla být tečka v kariéře Blur, šlo by o důstojné rozloučení. Nicméně když už jsou v tak výborné formě, doufejme, že tohle je teprve začátek nové kapitoly.