V prokousávání se novou hudbou někdy nastanou, stejně jako v životě, neskutečné náhody. To si takhle projíždíte, co nového vyšlo a do čeho se zkusíte zaposlouchat, když tu vás zaujme obal pro vás do té doby naprosto neznámé skupiny. Ten obal je povědomý. Je šedivý, trochu hnědý a ústřední postava je k vám otočená zády. A přestože je na tom obrázku zobrazené něco naprosto odlišného, z nějakého podivného důvodu vám v hlavě evokuje dekádu starý přebal k "From Under The Cork Tree" od Fall Out Boy. Pouštět se do něčeho neznámého se vám sice moc nechce, protože známých i neznámých věcí máte v pořadníku k poslechu tolik, že to nestihnete sjet do příštího vyhlašování výročních žebříčků, ale přesto vás k tomu cosi táhne. Protože jestli je to opravdu něco jako "From Under The Cork Tree", při pomyšlení na to, kolik jste s tou deskou strávili času, si prostě nemůžete nechat ujít příležitost, že byste propásli něco podobně geniálního. Chvíli nad tím ještě dumáte, ale jakmile očima najedete na žánrový popisek pop-punk, je rozhodnuto. A tak si to pustíte.

Kytarové linky v úvodních vteřinách sice místo Fall Out Boy připomenou spíše Taking Back Sunday, ale to ani náhodou není výtka. A pak se z mikrofonu ozve... holka. Holka, která zní úplně jako Hayley Williams z Paramore. A nezní tak jen ona. Jako divočina made in Tennessee, konkrétně v období předposlední řadovky "Brand New Eyes", zní totiž i úplně všechno ostatní. Zpěv, zvraty, kytarové vrstvení melodií, rostoucí hitovost, rebelie, která z textů stříká jako voda ze zahradní hadice, když jí k hrdlu přiložíte palec, prostě všechno. A je to láska na první poslech. Stačí jediná písnička a víte, že jste právě našli jednu z nejsilnějších nahrávek letošního roku.

Tříčlenná skupina, jejíž jádro tvoří jednovaječná dvojčata Mercedes (zpěv, kytara) a Phoenix (bicí, doprovodné vokály) Arn-Hornovy, se dala dohromady v roce 2009 v kanadském Ontariu a od té doby sbírá jeden úspěch za druhým. K nerozlučné dvojici patří také basák Brandon Lockwood, který musel nahradit zakládajícího člena Davida Blake-Dicksona, jenž dal místo slibně se rozjíždějící kariéry přednost škole. To dnes jednadvacetiletá dvojčata vyřešila vzdělání po svém a jako své učitele angažovala rodiče. A tak zatímco táta řídí jejich tourbus, máma se stará, aby jim při prvním turné napříč Amerikou nezakrněly mozečky.

Hrát jako support slavnějších Hawthorne Heights je jistě dobrá průprava pro život, ale skupina, jejíž název vychází z citátu slavného filmu "Svět za sto let" točeného podle scénáře H.G. Wellse, byla formována spíše poslechem raných Alexisonfire, Jimmy Eat World, Brand New, Against Me! nebo podobně vynikajících, ale těžce nedoceněných The Material. Po čtyřech EP, loňské nominaci na Juno Award za Best Breaktrough Group Of The Year a vlastní YouTubové reality show "The (Un)real lives of Courage My Love" tak letos v březnu konečně vyšel debut "Becoming". A jeho poslech je neuvěřitelnou slastí.

Jakmile se rozezní úvodní tóny, rovnou zapomeňte na to, že byste následující třičtvrtěhodinu dělali i něco jiného. Ta hudba je tak neskutečně dechberoucí, že si o vaši plnou pozornost řekne sama. Courage My Love vás omámí ohromným přívalem energie, citem pro nádherně melodické pasáže a přesnou rytmikou, díky níž neudržíte nohy v klidu. Jak už bylo řečeno, srovnání s Paramore se dere na jazyk, ať už se zaměříte na strhující kytarové riffy nebo třeba jen na barvu Mercedesina hlasu a způsob, jakým jej používá. A stejně jako jejich slavnější souputníci, i oni mají na čtrnáctistopé kolekci jeden potencionální hit za druhým.

Zmínku si zaslouží například singl "Kerosene" s chytlavými sing-a-long pasážemi, rozchodová "Unfamiliar Sheets" se sborovým "pa-pa-pada-pa-pa-pa-dá-da" (jednoznačným odkazem na "Brick By Boring Brick") nebo obviňovací "Do As You're Told", kde se zběsilost mladých srdcí nepatrně zvolní. Courage My Love totiž přesně vědí, kde ubrat a kdy naopak šlápnout na plyn, v průběhu celého alba si tak s vašimi očekáváními budou hrát jako Zeman s americkými velvyslanci. Tu vás zaujme uvědomělý text "We're Not In Kansas Anymore", o pár minut později zjihnete u zvonivého lovesongu "All I Need", v němž spolu hlasy obou zpěvaček zní jako na prvotině Haim, a kadence slov v nařachaném refrénu "You Don't Know How" zase vyloženě vybízí k tanci. "Becoming" prostě nic jako hudební vatu nezná.

Nejeden fanoušek žánru si při poslechu jejich debutu vzpomene také na Marmozets, Dead Saru, nebo dokonce australské The Veronicas, jejichž nepřekonatelnému debutu se kanadská dvojčata také občas blíží. Vyčítat jim nepůvodnost by ale nebylo fér. Vždyť punk-rockových skupin s různě silnou příchutí popu a ženskou zpěvačkou v čele už byla na scéně v historii spousta. Stačí vzpomenout třeba na Guano Apes nebo legendární Joan Jett a její kapelu The Blackhearts. Podstatné proto není, kdo se kým inspiroval, ale zda jeho vlastní práce zní svébytně a v konkurenci obstojí.

Courage My Love zatím jejich label příliš nepropaguje, takže jejich průnik do mainstreamových médií není příliš pravděpodobný. Přinejmenším zpočátku je tak nejspíš čeká podobná cesta jako jejich kolegy z Twin Atlantic nebo You Me At Six a teprve po postupném nabrání fanoušků a pozitivních recenzích v žánrových magazínech se z nich možná časem vyklube něco většího a na debut se bude vzpomínat jako na kultovní dílo.

Ať už ale bude budoucnost jakákoliv, "Becoming" je ohromně strhující nahrávkou, která by vám neměla uniknout, a Courage My Love jsou skupinou, kterou si stojí za to zapamatovat. Je totiž jedno, jestli je vám patnáct a své idoly teprve hledáte, nebo šestadvacet s tím, že doufáte, že po v úvodu zmíněných Fall Out Boy ještě nějaké objevíte. V obou případech se s vámi zatočí celý svět.