Čas nejde zastavit a i Kelly Clarkson padla na krk třicítka. Rekapitulovala, natočila desku plnou vánočních klasik, porodila první dítě a nyní je po více než třech letech zpět s novým materiálem. A ten její novou životní roli podtrhuje.

Pryč jsou časy energických srdcerváčů z "Breakaway" s hity jako "Since U Been Gone" nebo "Behind These Hazel Eyes", temnotou nasáklé doby "My December" v čele s výtečným naléhavým pilotem "Never Again" a téměř vymizelo i koketování s country, patrné i na poslední "Stronger" z roku 2011. Clarkson tentokrát sází především na balady, posmutnělé či motivační texty a svůj výborný vokál ukazuje v jiných odstínech. A když se rozhodne zrychlit tempo, spíš než k pop-rocku míří na taneční paket, jako v rozjuchaném singlu "Heartbeat Song".

"Piece By Piece" má velmi silný rozjezd - po zmíněné první vlaštovce totiž následuje singlová dvojka "Invincible", výborně vystavěná balada od Sii, v níž Kelly naplno demonstruje, jak pěvecky vyzrála: zmizel určitý afekt a nahradil ho cit pro melodii i životní zkušenosti. Podobně dospěle a vokálně flexibilně zní i v synthpopové "Someone", která v některých momentech připomíná něco z "1989" Taylor Swift. Není to ale trochu škoda? Nebyla Kelly Clarkson vlastně nejlepší jako ta nezkrotná divoška, co šla ve svých energických hitech s emocemi až na dřeň?

Jasně že ano: vždyť právě nespoutanost a rockový drajv, jaký dokázala promítnout do popových písní, tvořily jakousi ochrannou známku Kelly Clarkson. Na druhou stranu ale můžeme zpěvačce těžko předhazovat, že nestojí na místě a přirozeně se vyvíjí - jinak by totiž mohla dopadnout jako věčně se hledající teenagerka Avril Lavigne.

To ale nic nemění na skutečnosti, že v momentě, kdy v poměrně krátkém sledu za sebou zazní utahaný cajdák "Run Run Run", který je i v podání Clarkson a Johna Legenda stejně ukňouraný jako v originále od Tokio Hotel, a neméně sterilní "Let Your Tears Fall" a "Tightrope", posluchačova pozornost trochu odumírá.

Ještě že v poslední čtvrtině následuje jeden výborný song za druhým - "War Paint", zabývající se odstraňováním bariér mezi dvěma lidmi, už přináší svižnější a hitový zvuk, aby ji následovala opravdová perla alba: v "Dance With Me" totiž Kelly odhodila všechny starosti a mírně těžkopádná sdělení (jako v mravokárné "I Had A Dream") a rozhodla se prostě tančit. A s tou emocí a špinavostí, co má v hlase, si s ní zatrsáte rádi, obzvlášť když pecka jak z osmdesátých let graduje euforickým sborovým zpěvem.

Podobné nadšení vzbudí i "Nostalgic" - přímočará, úderná a i přes textovou nostalgii patrnou už z názvu svěží. "Už nikdy nebudeme jako dřív. Obraz se mění, ale ne rám," zpívá Kelly Clarkson a trefně tím vystihuje svou albovou novinku. Její hudební obraz se za třináct let od triumfu v talentové soutěži řádně proměnil, své kvality ale neztratil.