Američané milují příběhy. Pokud máte příběh a umíte ho prodat, ani nemusíte být až tak skvělým hudebníkem, protože Amerika vás stejně bude zbožňovat. A když navíc tím skvělým hudebníkem - jako Sam Smith - jste, máte vystaráno. Britský mladík přišel na scénu přesně ve chvíli, kdy už provařené elektropopové hity tolik netáhnou a lidé se vracejí spíš k jednodušším, ale o to uvěřitelnějším písním. Se zapamatovatelnými melodiemi, které vyčnívají poctivě odvedeným řemeslem a hlavně silným hlasem. To vše Smithova prvotina "In The Lonely Hour" ztělesňuje.

Druhá nejprodávanější loňská deska v USA, druhá v rodné Británii - londýnský rodák prodal v uplynulém roce jako jediný na obou nejvěhlasnějších trzích vždy přes milion kopií jednoho alba. Jeho srdceryvné balady typu "Stay With Me" či "I'm Not The Only One" bořily hitparády a i kolegové hudebníci se předhánějí v tom, kdo nové hvězdě vysekne větší poklonu.

I přesto by však mohl kdekdo namítnout, že nahrávka pochmurných osobních zpovědí nepřináší do pop music mnoho nového. A že písnička "Stay With Me", která byla oceněna jako Song a Nahrávka roku, je vlastně tak trochu kopie a nápadně se podobá staršímu hitu "I Won't Back Down" Toma Pettyho. Čím tedy Smith akademii tak oslnil? A to už se dostáváme zase na začátek - příběhem a celkově svou osobností.

Neopětovaná láska vždycky bolí, a když se navíc populární zpěvák netají svou homosexuální orientací a smutné písničky nezpívá ženě, ale muži, můžete si být jistí, že pro stále poměrně prudérní Ameriku to bude téma. Smith navíc bourá zažité klišé, že gay = zženštilý střízlík, a sám se v pop music stává poměrně jedinečnou a originální osobností. Všemu navíc dodává korunu jeho hlas, který dokáže lámat skály a zároveň v jeho pěveckém projevu zůstává kus nevyzrálého afektu, který jedněm leze na nervy a druhým dodává to správné koření, protože přece čím více nedokonalostí, tím dokonalejší výsledek. V tom všem tkví spolu s jeho spontánností Smithova výjimečnost, díky které mu mnozí začali říkat Adele v kalhotách. Koneckonců jeho (zatím) slavnější krajanka na Grammy podobným způsobem zazářila před třemi lety a z největšího amerického hudebního svátku udělala britskou party.

Krom elementu Smith, který na noblesní večírek přinesl kapku živelnosti a pokory, se ale letošní Grammy nesly podle očekávaného scénáře. Pokud tedy pomineme věčnou nespokojenost Kanyeho Westa s výsledky a s ní spojený nejdůležitější moment večera - vyhlášení Alba roku. Tím se stal Beckův počin "Morning Phase", který tak cenu vyfoukl favorizovaným a komerčně daleko úspěšnějším konkurentům v čele s Beyoncé, Edem Sheeranem či právě Smithem.

Hvězdné publikum i letos při vystoupeních vstávalo ze sedadel a tančilo, zatímco na pódiu rockoví veteráni AC/DC řezali do kytar, co to šlo, spoře oděná Madonna se nám s kupou tanečníků znovu snažila dokázat, že nestárne, a čísla mladých objevů typu písničkáře Hoziera ozvláštňovala účast legend jako Annie Lennox. Vše pro divákovu zábavu. A té bylo i letos dosaženo - více než dvacet pět milionů diváků u obrazovek je sice zhruba o tři miliony méně než loni a v porovnání se sportovní událostí roku v podobě Super Bowlu jde o asi pětinovou sledovanost, o zanedbatelné číslo se však přesto určitě nejedná.

Nutno ale dodat, že - v porovnání s anketami typu našich Slavíků - tady na úkor honby o diváka hudba nijak netrpí a že i letošní program za jednu probdělou noc stál. Drobná výtka by měla směřovat snad jen k dramaturgii večera, neboť zejména v druhé polovině se ve změti všech čísel a sáhodlouhých proslovů příliš neoceňovalo, což je vůči zhruba sedmdesáti vítězům, kteří svůj gramofónek dostali už před přímým přenosem a bez pozornosti kamer, trochu nefér. A pak se samozřejmě dá diskutovat o výsledcích. Dohady, proč akademie radši ocenila kolotočářský hit "Happy" Pharrella Williamse na úkor Siiny emotivní zpovědi "Chandelier" nebo proč byly Beckovy křehké písničky z desky "Morning Phase" zařazeny do rockové kategorie, už ale ke každým hudebním cenám přirozeně patří. A bez nich by to vlastně byla nuda.