Řekněme si to na rovinu. V roce 2014 nevyšlo mnoho skvělých indie-rockových desek. Dobrých by se pár našlo, ale skvělých? Zavedená jména většinou buď spala anebo nenaplnila očekávání a nebýt respektovaných minimalistů Alt-J, stále přístupnějších TV On The Radio či stále populárnější dvojice Bombay Bicycle Club a The Horrors, byl by loňský rok zcela v područí právem oceňovaných The War On Drugs.

Existuje ale ještě jedna nahrávka, která se svými kvalitami blíží první žánrové lize. Jmenuje se "Rivals" a v srpnu loňského roku ji vydali nizozemští Kensington. Skupina pojmenovaná podle britského města, v němž se poprvé potkali Freddie Mercury a Roger Taylor, na svou třetí řadovku naskládala deset skladeb a ani u jediné z nich nepochybila. S neuvěřitelně pestrou kolekcí skvěle napsaných i nahraných indie-rockových písniček by se měl seznámit každý příznivec žánru, a jak potvrdil kolega z konkurenčního serveru, je vlastně docela jedno, jestli tak učiní nejdříve ze sluchátek nebo až naživo. Nechat se strhnout je v tomto případě otázka několika minut.

Ale ještě než se Rock Café velmi slušně naplnilo, bylo třeba přetrpět předkapelu Holden Caulfield. Neosobitý, ale poměrně šlapající synth-pop čerpající z The Naked & Famous, CHVRCHES i raných MGMT brzdily texty plné klišoidních slovních obratů a špatná anglická výslovnost frontmana a hudebního publicisty Martyna Starého (jinak také Luno), což je u české kapely, která se rozhodne zpívat anglicky poměrně zásadní nedostatek. Jakýsi muzikantský základ však autoři debutu "Hopetown" mají, takže je možné, že se časem vypracují ke svébytnosti.

Kensington svůj set odstartovali bez velkých fanfár. Prostě přišli, vzali si své nástroje a začali hrát. Žádná velká věda, žádné velké emoce. Vlastně to ze začátku spíš vypadalo, jako by byli myšlenkami úplně jinde než na pódiu naplněného klubu. Zvláště zpěvák a kytarista Eloi Youssef se k mikrofonu stavěl docela otráveně, jako by ho vlastně ani nezajímalo, že by ze sebe měl publiku něco předat.

O to zvláštněji působilo, že i přes zdánlivý nezájem ze strany muzikantského kvarteta jejich souhra působila daleko razantněji, přímočařeji a doslova z ní stříkaly drajv a rock 'n' roll. To se pochopitelně líbilo dobře našprtanému publiku, které svým sílícím jásotem postupně probourávalo zmíněnou ledovou zeď a dožadovalo se pevnějšího propojení mezi kapelou a fanoušky.

Kensington si už mnohokrát vysloužili nálepku malí Kings Of Leon, a to ať už jde o jejich podobné hudební postupy, nakřáplý vokál zpěváka nebo obecně samotné písničky, které ač mají masivní, stadionové refrény, tak své prapůvodní, bluesové kořeny jen stěží zapřou. Rozdíl však tkví v tom, že zatímco klan Followillů bohatě čerpá z amerických tradic a jižanského rocku, jejich utrechtští souputníci si berou inspiraci hlavně z Británie. Proto se k nim ještě o fous více hodí spíše formace typu Mona nebo hard-rockem střihnutí The Temperance Movement. A aby bylo jejich zařazení do škatulek ještě komplikovanější, v jejich diskografii byste dokonce našli i kusy, u nichž byste nebyli úplně mimo ani s přirovnáním k Foals, Imagine Dragons či Biffy Clyro. U první zmíněné je to například téměř funky vyhrávka "War", u druhé zase rytmická "Done With It". Vrstevnaté melodické kličky s patřičnou gradací v titulní "Rivals" zase připomenou divokost skotských dravců.

Náladově rozmanitý pražský koncert zabrousil do všech těchto poloh a ze tří alb věnoval největší pozornost pochopitelně tomu nejnovějšímu, z nějž zaznělo úplně všechno. A je složité definovat, kdy přesně se to zlomilo. Bylo to ve chvíli, kdy se kytarista Casper Starreveld zamotal do své linky v "System" a bubeník s frontmanem mu ukazovali, jak pokračovat dál? Nebo ten moment nastal o pár minut později, když si celý klub sedl a na povel vyskočil? Nebo za tím stála postupně se rozvíjející interakce s publikem ve formě sehraného tleskání či vícehlasých sborů?

Těžko říct. Jisté je, že zhruba od poloviny koncertu se ledabyle ležérní, ale přitom naprosto skvělý výkon překlopil do ještě daleko intenzivnějšího prožitku, jenž byl náhle plný emocí a šel až na dřeň. Příkladem budiž třeba přídavková "Streets", z níž byl v euforii snad úplně každý.

Pokud se ale v souvislosti s Kensington dá hovořit o něčem výjimečném, je to fascinace nad tím, s jakou samozřejmostí to ze sebe všechno vydávají. Když dohrají "Little Light", poslední song večera, cítíte se jako přejetí náklaďákem. Oni ale vypadají, jako by právě šli jen ven s košem. Ohromující show.

Zdá se až neuvěřitelné, jak moc Kensington za poslední půlrok vyrostli. Zatímco v létě na Rock for People to ještě byla velmi dobrá showcasová kapela s klipem sdíleným na stránkách Coldplay, dnes jsou z nich jedni z nejžhavějších kandidátů na next big thing. A vůbec přitom nevadí, že spolu fungují od roku 2006 a doma vyprodávají haly. Jejich zařazení mezi evropské festivalové stálice je jen otázkou času. Na ošemetná slovní spojení typu koncert roku je v lednu asi ještě brzy, ale sakra, laťka je posazena proklatě vysoko.