Free Dimension je pojem, který označuje volné sdružení skupin, jejich agenturu, hudební vydavatelství a pořadatelskou organizaci - a to vše zároveň. Loňský první ročník festiválku vlastních i spřízněných kapel se vydařil, takže nebylo důvodu ho neopakovat. Asi by to nebylo nic lákavého pro milovníky megaakcí typu Trutnova, Mezi plotů či Českého Brodu, ale o to pořadatelům určitě nešlo. A pokud se jedná o ostatní určující vlastnosti dobrého festivalu - tj. povedený program, jeho dodržování, bezchybnou organizaci, zázemí pro publikum, slušnou cenu vstupenek a skvělou atmosféru - pak není co řešit.

Většina programu se odehrávala pod volným nebem, v prostoru přiléhajícímu k Café Sedm, které najdete jen několik málo metrů od historického centra Tábora, a navíc celkem atypicky obklopeném obytnými domy - věc takřka nevídaná. Ovšem zahájení proběhlo o páté odpolední přímo uvnitř kavárny. Vernisáž výtvarné skupiny KOSA vystřídala úvodní skladba, ve které bubeníka projektu Om Zanka doplnili basista Deverovy Chyby a kytarista Waawe. Bubeník posléze vystoupil sólo, když bohužel druhý člen německého dua Om Zanka nedorazil. Jeho bicí, částečně připravená improvizace se zvuky kláves, trochu připomínala sólová vystoupení Pavla Fajta (kterému byla ostatně věnována první skladba...) a rozhodně byla důstojným zahájením festivalu. Venku si mezitím svá fidlátka připravilo pražské trio Lyssa, aby vzápětí vybalilo hutnou porci zdravé agrese s dominantní baskytarou, jasně demonstrující, že v rychlosti nemusí být síla. Pokud nevíte, o co jde, mohu jen doporučit jejich vystoupení v rámci cyklu Future Line 4. června v pražském Paláci Akropolis. Následující pětka ze Strakonic s názvem Landmine Spring, lovila v melodických vodách. Barevné plochy zvuků kytar, melodické vyhrávky, dvoje bicí, koncentrované emoce. No dostali mě, no. Důkazem budiž, že česká cédéčka si tak často nekupuju, a to jejich jsem si koupil. Domácí Waawe pokračovali v melodické linii, ale jejich pojetí bylo díky klávesám a občasnému saxofonu jiné - členitější a barevnější. Zároveň ovšem také méně přímočaré, takže se občas do svých ploch a rytmů zaplétali až příliš. Po setmění se celkem ochladilo, ale na pódiu se opět propocovala trička. S následujícími pražskými Gnu se totiž prohnalo cosi mezi vichřicí, smrští a tornádem. Instantní energie v různých formách byla příznačná pro většinu účinkujících, ale Gnu jsou Gnu. A navíc odehráli i na jejich poměry opravdu vynikající koncert. Abych parafrázoval Divadlo Sklep - dvě baskytary jsou víc než jedna baskytara. Prostě špička žánru. Měli málo času, protože se venku pochopitelně muselo končit v deset a podobně jako ostatní dohráli naprosto disciplinovaně včas, žádné protahování jako u namyšlených hvězd. Což byla také jedna věc, kterou se tahle akce striktně odlišovala - všichni byli nesmírně ohleduplní, a i když zájem často byl, nikdo zbytečně nepřidával, vždy s podotekem, že "...jsou tu i ostatní...". Posledním bodem dne byli opět domácí - Some Other Place. Díky pokročilé hodině byl jejich blok opět situován dovnitř kavárny, což bylo i logické, protože byli pravým opakem většiny předchozích. Meditativní a uklidňující muzika. Prostě dokonalý chill out, ideální k relaxaci a nebo konzumaci. V mém případě k prvnímu po druhém. Jejich vyklidněný projev byl moc pěknou tečkou - pokud tedy nepočítáme after party v místním klubu Orion, kterou už jsem ale vzdal. DJs hráli mimochodem po celou dobu venkovních produkcí i v nitru kavárny, a to vesměs velmi dobrou, spíše odpočinkovou hudbu, která navíc nebyla nahlas, takže se u ní dalo i příjemně konverzovat. K pořadateli zajištěnému noclehu - každý návštěvník, který měl zájem, spal za směšný poplatek pod střechou a na matraci... co k tomu dodávat?

Druhý den otevírali svou divokou lekcí tři Wollongong z Jenče. Opět muzika živelná, rychlá a agresívní, opět viditelně propocené svršky muzikantů, opět burácející publikum. A navíc zpestření vůči ostatním - časté pěvecké dialogy. To Negero, nový objev z Horního Slavkova, byli úplně někde jinde. Zahráli vyzrálou alternativní muziku s členitou rytmikou a klávesami, a nebýt za mikrofonem zpěvačka, chvilkami by vyplouvaly časté dunajovské vlivy na povrch ještě víc. Nicméně nepohoda v kapele - dle informací pořadatelů byli bohužel krátce před odjezdem vykradeni, takže třeba basista hrál na zapůjčený nástroj - se odrazila podle mého i do vystoupení, které místy ztrácelo tah a gradaci. Ale do budoucna jsou jasným příslibem. A opět jedni domácí - Deverova chyba . Nedávno skončili třetí mezi přísliby roku v alternativní škatulce cen "Anděl 2001" a jejich loňské debutové album je prostě mazec. Trio dvou baskytaristů a bubeníka se s tím nemazlilo ani tady a vchodem nahlížející kolem procházející turisté byli povětšinou roztomile zděšeni. Kdo má zafixovanou baskytaru jako doprovodný nástroj, by asi nevyšel z údivu - prsty obou basistů se občas míhaly rychleji než u většiny sólových kytaristů. Vedle Gnu byli Deverova chyba mimochodem jediní používající v textech češtinu. Poslední open air vystupujícími bylo americké duo (ovšem už několik let reziduované právě do Tábora) Sabot. Basista Chris již dávno překročil čtyřicítku a bubenice Hillary do ní nemá daleko, ale to co na pódiu předvedli, jim mnozí mladší můžou jen závidět. Členitá, opět spíš alternativě než klasickému hard core bližší muzika, plně instrumentální a se spoustou rytmických zlomů a fíglů. Lahůdka. Poté se vše přesunulo opět do nedalekého klubu Orion, kde živou produkci festiválku ukončili pražští noise-popoví L'Point, tentokráte s hostujícím basistou z Deverovy chyby. Jak ovšem hráli, vám nepovím - já už tou dobou svištěl směr Praha. Ale asi vím, kde budu první červnový víkend příští rok.

Freedim fest 02, Tábor, 31.5. - 1.6.2002