Sedmý zásek v diskografii, "Interlude", přišel necelý rok a půl po vyvedené sešlosti "Momentum". Jamie Cullum je výtečný interpret, jeho koncerty mají neoblomné chvění energie a vše podtrhuje preciznosti jeho projevu. Nápad všechno to vtěsnat i do studiové podoby se asi rodil nějaký ten pátek, až loni se ho ale povedlo skutečně zrealizovat, k velké Jamieho radosti. Celý materiál se natáčel naráz, včetně vokálů a bez přebytečných procesů předtáčení, čištění výsledného zvuku a pilování každičkého detailu. Cílem byla naopak určitá syrovost, přenesení ducha starých nahrávek a také si chtěl Cullum vyzkoušet, jak vše vlastně vznikalo za dávných časů. Tomu i odpovídá výběr písní, ve kterém muzikant ani jednou nesáhl vedle.

Oproti Annie Lennox (v kontextu alba "Nostalgia") však nebral v potaz jen všeobecně známé, provařené standardy a mezi jazzové klasiky vtáhl i drobet určité soudobosti. Pak se tu nečekaně vedle sebe zjevují tací autoři jako Sufjan Stevens (podmanivá variace na "The Seer's Tower"), Randy Newman (neoblomná kráska "Loosing You") nebo nesmrtelný Ray Charles, jehož "Don't You Know" v Cullumově podání funguje dechberoucím způsobem. Zároveň se nesmířil jen s pouhým precizním přezpíváním, ale všem dvanácti skladbám vdechl i kousek sebe, své nespoutanosti a nadhledu jeho mladistvé mysli v přípravných fázích, kdy vznikala aranžmá a vše okolo. Čím více budete "Interlude" poslouchat, tím bude jasnější fakt, že do tohoto zlomu potřeboval dozrát a až nyní nadešel ten správný moment se do něčeho takového střemhlav vrhnout. Posléze nepřekvapí zjištění, že mu to prostě vyšlo.

O tom, že má šťastnou ruku při výběru svých spoluhráčů, bylo už napsáno dostatek oslavných řádků a odstavců (zmínit by se však v tomto případě měli pianista Ross Stanley, bubeník Tim Giles, basák Riaan Vosloo, autor smyčcových aranžmá nebo producent Benedic Lamdin z teamu Nostalgia 77) - tentokrát se ale povedl i výběr hostů. V "Good Morning Heartache" je Laura Mvula tím nejskromnějším zahřívacím můstkem před nekompromisní variací na "Don't Let Me Be Misunderstood", ve které neskutečný Gregory Porter sice Jamieho hravě přezpívává, ale zároveň je pokorně tím nejlepším parťákem, jenž vás nenechá ve štychu. Díky této alchymii možná vznikla i jedna z nejlepších verzí tohoto evergreenu. Ať jde o rozsáhlejší jam session s "Out Of This World" nebo poklidnější "Make Someone Happy", pokaždé rozeznáte, že i když má Cullum v sobě talentu na rozdávání, vždy vás dokáže něčím překvapit, příjemně obelstít. A o tom právě "Interlude" z velké části vlastně je.

"Interlude" se mezi řadovkami Jamieho Culluma rozhodně neztratí, bude mít i svůj primát - je to jeho nejvíc jazzy deska a k tomu dorůstá s každým poslechem. Už to není jen o hraní si v teritoriu jazz popu, toto je jazz se vším všudy a Jamie vdechl většině skladeb glanc dle sebe samotného. "Interlude" je uvěřitelná od první po poslední odehranou notu a Jamie se na ní opět o kus posunul dále. Tenhle chlapík prostě nikdy nebude stát jen na jednom místě a to je více než dobře.