Pokud je kontroverze jedním z hlavních předpokladů, jak si v dnešním hiphopovém byznysu vybudovat velké jméno, pak ho čtyřiadvacetiletá rapperka Iggy Azalea splňuje bez výhrad. Úspěch se neodpouští ani za jiných okolností a dvakrát tolik to na své kůži pociťuje právě autorka "The New Classic". Řada lidí zkrátka odmítá připustit, že se na hudební vrchol dostala (údajná) netalentovaná tuctovka z Austrálie s příšerným americkým akcentem, s velice diskutabilním rapovým projevem, pumpující do nás už po x-té legendu o americkém snu.

I když slova haterů nejsou vůbec střílená od boku a kus pravdy na nich skutečně je (kupříkladu násilný přízvuk trhá uši snad i nerodilým mluvčím), přesto lze hype kolem její osoby pochopit. Azalea má totiž dostatečně neprůstřelné argumenty na svou obhajobu a ústa všech kritiků spolehlivě zalepuje zásobou hitů. K čemu jiným nestačí někdy ani celá kariéra, Iggy do světa zvládla vypustit pomocí pouhé jedné desky. Především pak dvojice "Fancy" a "Black Widow" stála v popředí té senzační přehlídky a playlisty rádiových dramaturgů a DJů plní ve velké míře dodnes.

Samozřejmě tu můžeme polemizovat, do jaké míry se jedná o úspěch zpěvačky samotné a do jaké míry patří zásluhy především armádě producentů, vedle níž se jméno Amethyst Amelia Kelly ustrašeně krčí v koutku. Jelikož se ale pohybujeme na půdě, kde se interpret ve velkém množství případů opravdu rovná spotřebnímu produktu s minimem vlastní invence, asi není třeba hrát si na uměleckou policii. A zrovna v tomto teritoriu – ať se to líbí či ne - Australanka patří aktuálně ke špičce.

Přesto se nabízí otázka: bylo potřeba vydávat reedici úspěšné prvotiny? Z komerčního hlediska můžeme opět přitakat. Ale co z jiného hlediska? Může "Reclassified" vůbec obohatit posluchače "The New Classic" a přinést mu něco nového? A vlastně i této otázce můžeme dát odpověď kladnou. Základní stavební kameny tracklistu tvoří pětice žebříčky už dávno prověřených songů. Doplňuje je ovšem také zbrusu nová sedmička (respektive pětka, když přihlédneme k faktu, že dva nové songy byly dříve součástí bonusové edice, nebo dokonce vyšly jako singl), tedy materiál, který by vystačil na delší krátkohrající počin.

V podstatě se ani nedá říct, která edice je na tom lépe; silné jádro v podobě zavedených písní v sobě mají, jak již bylo řečeno, obě. Neméně zajímavý zbytek je kvalitativně také stejnoměrný. Srovnávat ostatně nejspíš ani nemáme. "Reclassified" je jednoduše doplnění původní řady a jako takové funguje v celém svém významu - není ani lepší, ani horší. První verzi převyšuje pouze počtem hvězdných hostů, kdy Ritu Oru nebo Charli XCX doplňují dále Ellie Goulding, MØ a Jennifer Hudson.

Mnoho podobností najdete i v jednotlivých stopách. "Beg For It" je s výpomocí dánské zpěvačky MØ alternativnější sestřička "Black Widow" a další trapová past tanečního parketu s hromadou pikantní asijské šťávy navrch. "Heavy Crown" mění klubové parkety za místo na výsluní, jehož výšiny jsme měli šanci poznat už na "Goddess", a podobně naléhavě se Azalea opět vypořádává se všemi, kteří ji od hudební kariéry odrazovali a nevěřili v její talent. "Pro všechny, co říkali, že to nezvládnu. Teď stojím na vrcholu a směju se vám do ksichtu!" - klasické hiphopové machírkování, ale přesto to i na stý způsob v případě Iggy nějak funguje. Skladba by si možná jen zasloužila o něco silnější pěvecký doprovod než mdlý projev Goulding (i když to už bude patrně osobní problém autorky textu s britskou zpěvačkou než skutečná slabina rozebírané věci).

Rozdivočelou "Fuck Love" z předešlé nahrávky nyní úspěšně nahrazuje "Iggy SZN". Jako byla vážně laděným prologem "Walk The Line", tak funguje i "We In This Bitch", kde muzikantka k dobru ještě přidává masivní basovou linku. Úplným samorostem je poté závěrečná "Bounce", právě jeden z už dříve vydaných bonusů, která je nejroztančenějším a nejbarvitějším kouskem celého výběru.

"Reclassified" je jednoduše další deska až po okraj nabitá hity. V tom je Iggy Azalea i se svým týmem pomocníků neúprosná a nedává prostor žádným kompromisům a průměrnosti. Další z otazníků této recenze ovšem paradoxně zní: Bude tato pouhá nesmlouvavá hitovost stačit i pro příště? Éra "The New Classic" je nyní snad už definitivně uzavřena a doufejme, že Australanka se nám v další fázi své umělecké dráhy představí více taky jako muzikantka než dokonalá obchodnice.