"On my mind, on my mind, on my mind," rozléhalo se útulným sálem Studia DVA, když doznívala přídavková písnička "I Have Loved You Wrong", plánovaná tečka za posledním ze tří listopadových vystoupení Markéty Irglové v České republice. Že to nakonec nebyla tečka definitivní, nic nemění na skutečnosti, že v myslích diváků nejspíš koncert zůstane hodně dlouho.

Skvěle si přitom na jevišti počínala už předskokanka Rosi Golan, s níž se Irglová seznámila v době, kdy bydlela v New Yorku. Šikovná hudebnice s izraelským původem předváděla s doprovodem kytaristy převážně poklidnou akustickou tvorbu, jejíž občasnou monotónnost příjemně narušovalo rošťácké charizma. Její zhruba pětačtyřicetiminutový set fungoval částečně jako předzvěst věcí příštích - stejně jako hlavní aktérka večera totiž Rosi do svých křehkých písniček dokáže vtisknout nekřiklavé dívčí emoce, které v komorním divadelním prostředí krásně vynikly.

Než za klávesy usedla rodačka z Valašského Meziříčí, přítomné překvapil Jan Budař, jenž se nečekaně zjevil na pódiu, aby ohlásil premiéru nového klipu, který měl tu čest pro Markétu režírovat. Vizuálního ztvárnění se tentokrát dočkala písnička "This Righ Here", která byla v létě první ochutnávkou z desky "Muna". Krásný snímek plný tance se natáčel v kulturním domě ve zpěvaččině rodném městě, a jakmile bude dostupný ke zhlédnutí na internetu, určitě vám ho představíme.

Vystoupení zahájila Irglová romantickou baladou "Phoenix" z nové desky "Muna", která tvořila páteř celého koncertu. Kromě novinek ale šestadvacetiletá umělkyně nezapomněla připomenout ani tříletý sólový debut "Anar" nebo doby, kdy tvořila se svým tehdejším partnerem Glenem Hansardem. Na jevišti ji doprovázela trojice muzikantů - Rob Bochnik (kytary), Joe Doyle (baskytara) a Aida Shahghasemi, která doslova excelovala s nástrojem zvaným daf. Nejenže její hra na tradiční íránský buben dodávala koření plouživým niterným zpovědím Irglové, ale uprostřed koncertu si dokonce střihla sólo, jež bylo oceněno bouřlivým aplausem publika.

Nejvíce pozornosti ale pochopitelně přitahovala hlavní aktérka, která působila, jako by k nám dorazila z jiného světa. Autentičnost. Něha. Pokora. Harmonie. To vše sálalo z jejího projevu, kdy seděla za klávesami a zpívala své občas romantické, jindy lehce filosofické písničky, jako by se vlastně vůbec nic nedělo. A ačkoliv bylo vidět, že není žádná velká mluvka, úžasně komunikovala s obecenstvem.

Její mluvené vstupy sice zdaleka nenásledovaly po každé skladbě, když se ale dostala ke slovu, vyprávěla zajímavé historky o tom, jak se seznámila s jednotlivými hudebníky, že tanečníci z jejího nového klipu vlastně vůbec neumí tančit, ale jsou to divadelní herci, nebo o natáčení desky "Muna" a posunu jejího vydání kvůli těhotenství. Nesnažila se být vtipná, přesto diváky několikrát rozesmála. Ne nucenými vtipy, ale milými spontánními situacemi, kdy se například uprostřed věty zasekla, když vyprávěla, že desku natáčela na Isl.., načež se zarazila a musela se ujistit, zda u nás skutečně její současné domovině říkáme Island.

Nejlépe ale do srdcí diváků promlouvala hudbou. Výborně fungovaly novinky ze zmiňované "Muny" (nebylo proto divu, že po skončení koncertu vzali diváci stánek s CDčky útokem a se zářijovým nosičem v ruce odcházel snad každý druhý), jejichž meditativní a mírně duchovní rozměr můžeme nazvat balzámem na duši.

Kolega Trávníček sice nahrávku ve své recenzi označil za náboženskou propagandu, v Praze to však rozhodně nevypadalo jako na setkání křesťanů. K tomu, aby vás pulzující aranže a poselství vnitřního hledání oslovilo, totiž nepotřebujete žádnou víru. "Byla jsem sem seslána bez mapy, celou dobu jsem musela cestu jen tipovat, abych se udržela v pohybu, i když jsem si přála zůstat, mýlila jsem se tolikrát, kolikrát jsem měla pravdu," zpívala Markéta v dojemné baladě "Without A Map", jež je klenotem alba a patřila také k vrcholům koncertu. A tak to má asi každý z nás.

Když se po nejsvižnějším kousku setlistu, gradující "Gabriel" s takřka rockovým nádechem, sálem rozezněla poslední ohlášená, Oscarem oceněná skladba "Falling Slowly", v níž za Glena vokálně zaskočily Aida Shahghasemi a Rosi Golan, bylo jasné, že se nádherný večer chýlí ke konci. Diváci ale Markétu z pódia nepustili a následná trojice přídavků patřila k ozdobám koncertu. Instrumentálně holé aranže totiž ještě více vyzdvihly cit pro minimalistické umění, který v sobě zpěvačka má. Při "The Hill" totiž zůstala na jevišti sama s vlastním doprovodem kláves, následná předělávka "Can't Go Back" Rosi Golan pak byla čistým vokálním setkáním trojice Irglová, Golan a Shahghasemi, které doplňovalo jen občasné jemné drnknutí do kytary.

A když po finále, které jsme nakousli už v úvodu, nebral potlesk vestoje konce, vrátila se Irglová znovu. Tentokrát aby zazpívala Krylovy "Jeřabiny". Bez jakéhokoliv doprovodu. Prostě si jen stoupla k mikrofonu a dala divákům něco navíc. Jednalo se o symbolické zakončení: čím prostší totiž zpěvačka před publikum předstupuje, tím je zážitek intenzivnější. A světlo zářící přímo z její duše jasnější.