V souvislosti s finskou popmusic mne doposud napadala jen dvě známá jména - výteční rockoví srandisti Leningrad Cowboys a rádobytemní lovemetalisté HIM. Teď už si k nim směle přiřazuji i kapelu The Crash. Protože je u nás zcela neznámá, dovolím si pár slov coby představení. The Crash je trio velmi mladých mužů, co má na kontě dvě alba a několik singlů. Kromě rodného Finska zaznamenali dílčí úspěchy v severní a západní Evropě především díky koncertům, ale na větší průlom, zdá se, teprve čekají. Vůdčí osobností The Crash je zpěvák a kytarista Teemu Brunila, jenž je také téměř výhradním autorem skladeb. První velká deska se jmenovala "Comfort Deluxe" a ta druhá, na kterou se teď podíváme, se zove "Wildlife".

Před prvním poslechem The Crash žije člověk asi v nějaké podvědomé představě o studené a tajemné hudbě, dané skutečností, že skupina je z Finska. Chyba lávky - není vůbec studená a zní jako britská kapela, klidně by na bookletu (mimochodem, velmi krásném) mohlo být napsáno Made in UK. Z toho vyplývá i moje jediná velká výtka stran "Wildlife" a The Crash vůbec - jsou hrozně nepůvodní, přijdou mi jako mistrovská kopie. Pravda, dělají to velmi chytře a ve výsledku se jejich písničky bez problémů příjemně poslouchají.

Velmi zjednodušeně se dá říci, že Brunilův pěvecký projev osciluje mezi dvěma polohami - v rychlejších a rockovějších pasážích zní jako Billy Corgan ze Smashing Pumpkins a v pomalých písničkách mi připomína Bretta Andersona ze Suede - například předposlední skladba, pomalá "Secrets" je celá jako od Suede a kromě smyčců je obohacena i o malou vykrádačku Massive Attack a jejich "Teardrop". Chlapci z The Crash to dělají fikaně, stavějí na kytarách, ale nebrání se zajímavému využití kláves jako v rockové vypalovačce "New York", v pomalejších písních zazní smyčce i harfa ("Oh What A Night") a zase "Lauren Caught My Eye", první singl z alba, je disko jak vyšité. The Crash mají v arzenálu i hity - třeba zrovna první dvě nahrávky desky, "Star" a "Empty" nebo "Times". V závěru "Wildlife" kapele trochu dochází dech, možná je to tím, že na konci převažují pomalejší a zadumanější věci. Naštěstí má album natolik rozumnou stopáž, že nezačne nudit.

The Crash jsou příjemným překvapením, byť nikterak originálním. Bude zajímavé sledovat jejich další vývoj. Domnívám se, že leckterá jejich skladba by se v pohodě úspěšně uchytila i v českém rádiovém éteru. Kdyby ji ovšem někdo pouštěl.