Americká parta Shaman's Harvest u nás příliš známá není. Za velkou louží se však jejich jižanský rock těší velké popularitě a kapela slaví slušné úspěchy. Album "Smokin' Hearts & Broken Guns" je již páté v pořadí a až příliš nápadně se podobá kanadským kolegům Nickelback. Přesto docela funguje.
6/10
Shaman's Harvest - Smokin' Hearts & Broken Guns
Vydáno: 16.9.2014
Celkový čas: 49:14
Skladby: Dangerous, Here It Comes, Ten Million Voices, Blood In The Water, The End Of Me, Country As Fuck, Hero, Dirty Diana, In The End, In Chains, Silent Voice, Dragonfly (Extended Unplugged Version)
Vydavatel: Mystic Production
Shaman's Harvest je pětice chlapíků z Missouri, kterou baví jižanský rock a post-grunge (ano, ten příšerný žánrový paskvil) a s tím spojená image. Inspirují se úspěchem
Black Stone Cherry,
Blackberry Smoke,
Nickelback a čerpají z odkazu
Lynyrd Skynyrd,
The Allman Brothers Band či Molly Hatchet. Jejich tvorba je zoufale nepůvodní - jako důkaz slouží i novinka "Smokin' Hearts & Broken Guns". Skladby jsou konstruovány téměř bez rozdílu formou sloka-refrén-sloka s tím, že text se točí kolem drsňáckých gest a machistických výkřiků. Proč se tedy vlastně
šamany zabývat? Inu, ono jim to docela šlape a pomineme-li výše uvedené, jsou vlastně slušnou southernrockovou kapelou.
Formaci nelze jednoznačně odsoudit názorem, že za hudbou, kterou produkuje, stojí touha po slávě, penězích, které se populárním sub-žánrem vydělají téměř samy. Třeba Shaman's Harvest ve skutečnosti svůj jižanský rock bezmezně milují. Po poslechu by to nebylo tak nemožné. Nápadů mají fůry a téměř každá skladba je zdařilý rockový hit s chytlavým refrénem, songy mají šmrnc i charakteristický žánrový
feeling. Zkrátka vše, co taková kapela potřebuje k potenciálnímu úspěchu.
Vrcholem materiálu je svižná všeříkající "Country As Fuck", která zní jako soundtrack k divoké jízdě po poušti. Povedla se i "Dirty Diana", která asi nejvíc připomíná kanadské hvězdy Nickelback. Zde se sice pánové nejvíce odpoutali od klasického jižanského soundu směrem k modernímu mainstreamovému rocku, ale ve výsledku jim to docela sedí.
Členové skupiny jsou mimo jiné i výteční instrumentalisté (v rámci žánru) a po technické stránce se jedná o precizní album. I vokál zpěváka Nathana Hunta je výtečný a kromě charismatického zabarvení se velmi dobře poslouchá a nerozčiluje ani při procítěných baladách, což bývá poměrně tradiční problém podobně znějících uskupení.
Šamani mají proto určitě co nabídnout a mohou zaujmout i jiné publikem než to americké, i když cílová skupina posluchačů se zřejmě nachází právě tam. Pro fandy v článku uvedených kapel je tahle parta zajímavou alternací, která za pozornost stojí. A kritika prezentovaná na začátku? Její význam zvažte sami na základě vlastních preferencí a požadavků.