Rozhodně se nedá říct, že by závěr trilogie trpěl nesourodostí. Lykke Li si dle svého vlastního vyjádření před skládáním nového materiálu prošla "nejtěžším rozchodem svého života" a hluboké ráně na svalu srdečním se rozhodla věnovat celý prostor nahrávky "I Never Learn". A to s plným odevzdáním, takřka bez žádných vyhlídek na vyléčení, bez minimálního použití tišících prostředků. Ostatně možná právě lízání otevřené bolístky je ozdravným procesem.

Svým výčitkám a trápením se poddává s až lehce sebedestruktivními sklony, a to v textech plných naříkání, truchlivých severských melodií, a dokonce i v hlasovém projevu je to někdy trýznivé skučení poraněné lesní ženky uprostřed hlubokých a chladných skandinávských lesů. A v tom všem je ukryta nejspíš i ona slabina alba. Ne každý posluchač musí tuhle třicetiminutovou přehlídku zoufalství ustát. Zpěvačka své příznivce odmítá šetřit a bez přestávky na ně střílí všechna rozchodová klišé, sebeobviňováním počínaje ("Gunshot"), ztrátou naděje a pocitem neschopnosti se ještě někdy v budoucnu zamilovat konče ("Never Gonna Love Again"). Všechna až moc prvoplánová, bez minimálních ozvláštnění mýdlového žánru.

A aniž bychom se museli hned pouštět do srovnávání s minulým počinem (jehož překonání je opravdu těžkým úkolem i pro zdatnou umělkyni jejího typu), co jednoduše chybí, je aspoň malý fragment té sice stále zmatené a nejisté, ale zároveň silné a emancipované ženy, jak ji známe z některých míst předešlých alb. Tuto stránku muzikantka na aktuálním dlouhohrajícím počinu úplně popírá a bez výhrad přijímá roli ženy-oběti, zcela závislé na muži, bez jehož přítomnosti je absolutně bezradná a neví, co si počít. A nechci nijak zlehčovat citový bol osmadvacetileté Švédky, ale, jak již bylo řečeno, děje se tak v rámci vší konvenčnosti, bez nulového oživení v minulosti už nesčetněkrát propíraného sentimentu.

Přesto si deska nezaslouží zazdít a měla by jí patřit vaše pozornost. I přes svou tématickou monotónnost a jí podřízené aspekty zvuku se totiž stále jedná o poctivý kus muzikální práce. Především pak díky několika konkrétním momentům, u nichž asi nepřekvapí, že byly většinou využity singlově, nebo se jim alespoň dostalo videoklipové podoby. Hned titulní prolog je kupříkladu nádhernou hrou s obnaženými nástroji a křehkými emocemi hudebnice. Když se za půlí přidávají ještě smyčcové nástroje, jímavý smutek dává v rozporu se svou negativní podstatou posluchačům ochutnat plnými hrstmi instrumentálního krásna.

"Gunshot", začínající zlověstným tepáním, jež bije na poplach blížící se zkáze jedné velké lásky, je dalším důkazem, že Lykke Li stále dokáže napsat skutečně dobrou skladbu s pozoruhodnými momenty ve své struktuře. Podobně je na tom singl "No Rest For The Wicked". Oproti tomu "Love Me Like I'm Not Made Of Stone" se onu starou Lykke nesnaží ani předstírat a jenom se zastřenou kytarou se Li doznává z vlastní bezbrannosti. Po poslechu třetí řadovky přitom snad nikoho ani nemůže napadnout, že by mohla být stvořena z kamene. Závěrečná "Sleeping Alone" se svými klavírními polohami, do nichž místy přiletí i přesně mířený šíp v podobě do srdce se zařezávajícího smyčce, stejně jako prolog ukazuje, že v celém žalu je něco až zvrhle blaženého.

Pro třetí studiové účely se Lykke Li potřebovala v první řadě vypořádat se svými strastmi, a to se jí v podstatě podařilo. "I Never Learn" je jako ukončení trilogie především její deska, na což na straně druhé doplácí posluchač, který s ní už nemusí úplně souznít a v jejím emocionálním rozpoložení se nemusí cítit moc pohodlně. Pokud je ale konec jenom nový začátek, dopřejme jí tu očistu a s důvěrou vzhlížejme k věcem budoucím.