Je to jen pár dní, co jsme na musicserveru psali o tom, jak ve vás některé koncerty dokážou zanechat tak hlubokou stopu, že vás síla zážitků dokáže hřát na duši i po několika letech. Lady Gaga takový prožitek zprostředkovat nedokázala. Passenger ano. A nepotřeboval k tomu patnáct tanečníků, desítky světel ani pohyblivé části stage. Prostě si jen vylezl na pódium, vzal do ruky kytaru a hrál do roztrhání těla.

Ještě před ním ale diváci byli svědky vystoupení kanadských folkařů The Once. Trojice ve složení Geraldine Hollett, Phil Churchill a Andrew Dale svou hudbou připomínala Mumford & Sons pro chudé, a ačkoliv měla co dělat, aby donutila lidi postávající kolem barů k soustředěnému poslechu, s každou odehranou písní si namotávala další a další příznivce. Bohaté, vtipné, bezprostřední a příjemně skromné proslovy mezi skladbami tak zčásti zakryly i zpěvaččin lehce mečivý hlas a rukou tleskajících nad hlavami postupně přibývalo.

A co The Once začali, to Passenger dotáhl k dokonalosti. Svému publiku se kolem desáté večerní představil jako Mike, omluvil se, že místo kapely dovezl jen sebe a svou kytaru a od úvodní "Rolling Stone", přes "Heart's On Fire", z níž se během okamžiku stala Aviciiho "Wake Me Up", a "Start A Fire", kvůli níž se na stage vrátili předskokani, až po závěrečnou, sborově odzpívanou "Holes" ukazoval, co to znamená, když o umělcově vystoupení prohlásíte, že bylo strhující.

K tomu, abyste jej ale plně docenili, bylo potřeba pár věcí. Zaprvé - umět anglicky. Písničkářovou nejsilnější zbraní je jeho vlastní pusa, a ať už s ní uvádí songy historkami o jejich vzniku (jako je třeba ta o snu s tančícími cigaretami) nebo s ní zpívá své skladby plné suchého britského humoru, sarkasmu, ironie a životního nadhledu, bez znalosti angličtiny nikdy nepochopíte, co jej činí tak výjimečným a proč je třeba "I Hate" tak geniální.

Zadruhé - je třeba se vykašlat na rádiovou "Let Her Go" a pěkně postaru si naposlouchat jeho desky. Passenger totiž není žádný krátkodechý uplakánek z MTV a Evropy 2, ale velký poctivec s historií plnou hraní po ulicích a nejzapadlejších putykách po Austrálii i všude jinde, který nevytváří prvoplánové hity, ale hlavně se ve svých písních snaží mít co říct.

Zatřetí - nechat bary barama, telefony telefonama a prostě si naplno vychutnat vystoupení člověka, který do svého představení dává veškerou svou vášeň, nemá diváka za pitomce, ale za rovnocenného partnera a snaží se udělat všechno pro to, aby si ho získal. A ať už k jeho hudbě cítíte cokoliv, věřte tomu, že svým entusiasmem, upřímným prožitkem a hlavou plnou průpovídek by si získal i vás.

Jestliže se tedy o jeho koncertě na loňském Novarocku říkalo, že to byl největší sympaťák festivalu, po včerejším večeru je na místě přemýšlet o titulu největší sympaťák roku. Nathan Drake mezi písničkáři totiž svou one-man show od loňska posunul dopředu snad ve všech myslitelných ohledech.

Nejenže si díky povedené novince "Whispers" mohl dovolit prokládat ji vícero známými singly (přičemž klip ke svižné "27" si světovou premiéru odbyl jen den před pražským koncertem), ale téměř každý odehraný kousek se dočkal kromě věrné a vášnivé prezentace plné zanícení i ohromně vtipných, ale také velmi dojemných historek.

Asi nemá smysl pokoušet se vám převyprávět příběhy o tom, jak malý Mike začal kouřit, aby zapadl, ale parta ho mezi sebe stejně nevzala nebo jak po pozorování mlčky večeřícího postaršího páru v restauraci vzal do ruky tužku a napsal baladu "Golden Leaves", protože to jsou vyprávění, jejichž kouzlo je na papír nepřenosné. Ale pokud máte rádi lidi, kteří sami sebe ani svou tvorbu neberou smrtelně vážně a život si chtějí hlavně naplno užít, s tímhle chlápkem, který nesnáší mobily, ale nemůže se odtrhnout od Angry Birds, byste si přišli na své.

Ať už Mike vyprávěl skvěle vypointované historky, s humorem reagoval na pokřiky fanoušků v publiku nebo se vší pokorou děkoval za stále bouřlivější ovace, to hlavní, co ze sebe ukázal, byl komplexní obraz toho, kým je a že není žádná nafrněná hvězda, ale naopak jeden z nás.

A o to jde. Složit skvělé písničky, vylézt na pódium a během hodiny a půl ze sebe dostat všechny frustrace, radosti, názory, postoje k životu a čistě, ale s upřímnou vervou je předat publiku tak, až praskají struny. To je totiž ta pravá esence hudby. A je úplně jedno, jestli hrajete folk, metal, hip hop nebo country. Jakmile své myšlenky dokážete přetavit do smysluplných písniček a svou rozpolcenou duši bez póz a pozlátka naservírujete lidem, dřív nebo později se o vás začne psát, že jste odehráli jeden z koncertů, který aspiruje na hudební událost roku. Večer s Passengerem budiž skvělým příkladem.