Je to dvanáct let, co Barbra Streisand vydala album "Duets", kde v devatenácti položkách shrnula nejlepší spolupráce své kariéry, takže se na něm objevily duety z různých let. Letos se rozhodla na toto album navázat, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát budou všechny písničky nové. Ono nové ale neberte tak doslova. Většina z nich je na světě již více jak třicet let a zrod té nejstarší nepamatuje dost možná ani vaše babička, protože vznikla v roce 1924. Ale na to jsme si už u téhle americké zpěvačky tak nějak zvykli.

Na "Partners" se dá pohlížet dvěma způsoby. Jeden z nich je čistě technický. Pokud se na nahrávku budeme dívat takto, pak tu máme před sebou dokonale vybroušené album zpěvačky, kterou má za vzor kupa dalších pěnic, v kombinaci s pány, o kterých se dá říct de facto to samé. Jak by mohli koneckonců něco zkazit Michael Bublé, Stevie Wonder, John Mayer, Babyface, Billy Joel, Blake Shelton, Lionel Richie, Andrea Bocelli, John Legend nebo Josh Groban? Každý z nich zpívá perfektně a big band, respektive malý symfonický orchestr, který vše doprovází, je excelentní. Zkrátka, nic se tomu nedá vytknout.

Jenže pak je tu ještě další pohled, který už tak jednoznačně vyznívat nemusí. Při něm se sami sebe ptáte, co jednotliví pánové vlastně přinesli a jestli ze společné práce s Barbrou Streisand nevznikl jen profesorský duet, dokonale pozlacený, ale přitom nudný. Zpočátku tak působí už první "It Had To Be You", ale ve chvíli, kdy Michael Bublé začne s Barbrou lišácky koketovat, začne to být celkem záživné. To samé se nedá říct o "People", do níž si přizvala samotného Stevieho Wondera. Nebýt jeho charakteristické harmoniky, skoro by se v ní ztratil a opravdu to začne být zajímavé až na samotném konci, kdy se k nim připojí Babyface. Ten je vůbec pro toto album velmi důležitý, protože několik písniček na něm produkoval a poměrně dost si na něm zazpíval, ať už podpůrné vokály nebo i coby partner v písničce "Evergreen". Ta patří mezi ty velmi povedené. Jemu se totiž podařilo Barbru nalákat na soulovou vlnu, takže se v ní ukazuje v trošku jiné poloze. Jejich hlasy k sobě navíc jdou naprosto dokonale - ladí spolu, ale přitom je mezi nimi příjemný kontrast. Není divu, že na deluxe edici s ním najdete ještě další duet.

To samé platí i Johnu Mayerovi a Blaku Sheltonovi. Oba dva svým způsobem dostávají americkou zpěvačku z její komfortní zóny a nutí ji se trošku přizpůsobit jejich stylu, nehledě na to, že je velmi příjemné poslouchat odlišné zabarvení jejich hlasů, což platí především u Sheltona. Mezi další ty povedené se pak bezesporu řadí "New York State Of Mind", kde je jí parťákem samotný autor téhle písničky Billy Joel. V jeho případě bych si dokázal představit i celou desku těchto dvou. U něj vlastně platí veškerá pozitiva, která jsem zmínil u předchozích zpěváků.

Takže kde jsou ty horší a nudné duety? Jsou koncentrované především na druhé půlce desky. Počínaje Lionelem Richiem v "The Way We Were" a konče "Love Me Tender" Elvise Presleyho vám vše profrčí hlavou, aniž by to zanechalo větší dojem. Hlavní vinu na tom nese koncepce této části, kde jsou sice krásné písničky, ale natočené jedna jako druhá se stejným zvukem, v takřka identických aranžích. Většina z nich je pomalá a ani takoví výborní zpěváci jako Andrea Bocelli nebo Josh Groban je nevytrhnou z letargie a jisté profesorské sterility. Alespoň tedy ne dostatečně. Trošku jiné je to v případě posmrtného duetu s Elvisem Presleym, kde Barbra Streisand jednoduše přebývá. Těžko říct, zda je to i o zvyku, nicméně Elvis na tuhle písničku stačí bohatě sám - podpůrné vokály netřeba.

Barbra Streisand je za ta léta už rutinérka a vysloveně špatnou desku by nevydala. Platí to i o "Partners", které významně pomohla spolupráce s Babyfacem a pochopitelně i některými zpěváky. Bohužel ale nebyl jediným producentem, a tak je část až příliš konzervativní a potěší především fanoušky zpěvačky samotné, případně příznivce jejích partnerů, kteří se na dané songy cíleně zaměří. Ostatní v nich získají jen dokonalý podkres k jakékoli všední činnosti.