Ondřej Brzobohatý již s předstihem avizoval, že jeho debut bude hodně žánrově pestrý, a dá se říct, že rozhodně nelhal. Je to na jedné straně jeho plus, ale i mínus zároveň. V současné době je taková pestrost žádaná a moderní, což platí i v tomto případě, na druhé straně díky tomu album jako celek působí velmi roztříštěně. Například vedle swingové "And The Oscars Goes To" tu najdete retro disco "Správci osudů", nápadně připomínající vokální linkou někdejší nahrávky Michala Davida. S ní ale až krutě kontrastuje výborný melancholický duet s Terezou Černochovou "Věštkyně" a do toho všeho se snaží vklínit folk-popový muzikálový mash-up "Spolu". Když se to spojí vše dohromady, je pak problém se s touto deskou nějak identifikovat, protože mezi jednotlivými songy chybí jakákoli pojítka.

Zajímavé ale je, že tohle už neplatí, když si "Identity" rozsekáte na desetinky a k nim pak budete přistupovat jako ke svébytným nahrávkám. Najednou zjistíte, že opravdu stojí za poslech. Ondřej Brzobohatý se už v minulosti ukázal jako velmi schopný autor a není důvod, proč by to na jeho vlastní desce mělo být jinak. Některé z jeho pop-jazzových melodií, respektive jejich aranžmá, zní sice až příliš divadelně či muzikálově, ale pořád jsou velmi vkusné a skvěle zazpívané. Sám Brzobohatý patří k těm zpěvákům, jejichž charisma se propisuje na desku takřka bezztrátově. Vše je to podpořené i tím, že podstatnou část práce včetně aranží a klavírních partů si dělal, respektive nahrál, sám. Vysloveně příjemná je smoothjazzová "Jíst, meditovat, milovat", neztratí se ani typicky středoproudá "Markýza andělů", nebo již zmíněná svižná "Spolu". Ovšem pokud bych měl jmenovat jeden vrchol, pak to bude poslední "Epilog", kde se potkává výborná melodie, relativně jednoduché aranžmá založené především na klavíru a velmi příjemná civilnost projevu samotného zpěváka.

Hudební doprovod je trošku v pozadí, ale jakmile se do něj zaposloucháte, zjistíte, že i ten bezesporu patří k tomu povedenému. Koneckonců můžete tu slyšet i kontrabas Roberta Balzara, cello Víta Petráška nebo smyčce Epoque Orchestra. Je opravdu škoda, že je místy až tolik v pozadí, protože vzhledem k jazzovému naladění by zvuku vysloveně slušel větší důraz, dynamický rozsah a zřetelnější detaily.

Nedílnou částí jsou v případě "Identit" i texty. Je třeba ocenit, že se v nich Ondřej Brzobohatý snaží něco sdělit a nepsal pouze texty pro texty. Často se mu to i daří, jako například ten pro titulní písničku, kde si pohrává se světovou literaturou. Ačkoli jsem u něj v první chvíli přemýšlel, co myslí tím, že je jak "snížek Oscara Wilda". Teprve posléze jsem pochopil, že je "gentleman, jak z knížek Oscara Wilda". Čeština umí být občas potměšilá. Přesto i texty mají drobnou kaňku na kráse. Jejich rytmika místy nekoresponduje s rytmikou melodie a občas máte pocit, že se s nimi ve frázování pere i sám zpěvák.

Už Sir Humphrey Appleby tvrdil, že nepříjemného tématu je nejlepší se zbavit již v názvu. Ondřej Brzobohatý se tímto řídil dokonale, protože vlastní identita je to, co jeho debutu schází asi nejvíce. Přesto by byla chyba tuhle desku kvůli tomu odsoudit. Pořád v současném českém středním proudu platí za nadprůměrné album postavené na velmi dobrých písničkách, které si zaslouží pozornost. Mají sice drobné pihy na kráse, ale dá se s nimi žít. Hodnocení desky jako celku je pak možná ovlivněné i očekáváním, které Ondřej Brzobohatý po různých spolupracích vzbuzoval. Očekávalo se něco výjimečného, ovšem to "Identity" bohužel nejsou.