Hooverphonic se k nám sice nevracejí jako "Boomerang", což je název hitu, který si vybrali k nenásilnému nástupu na pódium malé Lucerny, ale vracejí se rozhodně rádi. Ono není divu. Na Prahu obecně pěje belgické trio ódy a na jejich koncert se symfonickým orchestrem ve Velké Lucerně před dvěma lety vzpomíná řádka tehdejších návštěvníků dodnes s nadšením.

Pohled na seznam měst, které Hooverphonic letos v rámci turné navštívili, je ale poněkud smutný. Názvy evropských metropolí spočítáte na prstech jedné ruky, zato o belgické geografii se dozvíte víc, než jste možná chtěli. Hooverphonic jsou zkrátka miláčci svého rodného publika, a to už skoro dvacet let. Doma se jejich poslední singl "Amalfi" loni dostal na první místa v hitparádách. Jenže za hranicemi už stereo vysavač velké emoce nevyvolává. Je to možná z velké části proto, že tvorba kapely se stala nezařaditelná a neuchopitelná. Jejich poslední deska "Reflection" je příjemná na poslech, ale ke svým vzorům, jakými jsou Morcheeba nebo Sneaker Pimps, už má zkrátka daleko.

Tento souhrn situace kolem formace naštěstí nutně nepředznamenal slabý koncert. Vytknout se mu ve finále dá jen odfláknutá scéna. Tedy pokud nepovažujete nevyužité plátno, dva, tři bílé reflektory a dvoje hammondky nakřivo někde uprostřed pódia za vrchol estetiky. Setlist kapela rozumně namíchala z čerstvých a prověřených songů zhruba půl napůl. Fanoušci se tak brzo a snadno dostali za zvuků svých oblíbených hitů do nálady. "Co je to za písničku? Já nevim, jo, ta basa je dobrá. Ale hlavně se na to dobře tancuje a je to určitě starší, protože si ji pamatuju i já," ševelila krátkovlasá blondýnka kolem třicítky.

Triphopové rozervanectví je už dnes tatam. Hooverphonic momentálně šíří happiness tu podbarveni smyčci, tu nástroji, co sesbírali po domovech fanoušků, když nahrávali poslední desku. Jednou to může znít jako Krezip, často zaslechnete zvuk francouzských rozšafných šansonů. Hloubka se ale nevytratila, za což můžou především stále přímé texty postrádající naivitu.

Noémiin sladce nakřachlý hlas dokázal vyvolat mráz po zádech v posledních singlech i v těch přes deset let starých. Pódiová show chyběla stejně jako pokus o stylizaci jakýmkoli směrem. Alex Callier vyplňoval prostor nenásilnými průpovídkami, a to zejména ke konci, kdy Noémie v zapařené Lucerně docházel dech. Oproti letním měsícům ale bylo v sále příjemně. A teprve bude. Hooverphonic se ctí odpálili klubovou sezonu, na kterou se po takto příjemném startu můžeme těšit zase o fous víc.