Docela bych se vsadil, že spousta z vás, kdo čtou tuto recenzi, si myslí, že chlapecké kapely jsou naprosto stejné a v ničem se neliší. A právě jim prozradím jedno sladké tajemství - není to pravda :). Za několik minulých let jsem recenzoval spoustu desek tzv. boybandů a zcela jednoznačně si myslím, že se dají rozdělit do dvou základních skupin. Je jedno, zda vznikli uměle na základě konkurzu, nebo jako jakákoli běžná kapela, důležitý je jejich přístup k hudbě. Jedna část boybandů bere svou hudbu jen jako prostředek ke kariéře a je jim v podstatě jedno, co zpívají, hlavně že mají úspěch. Druhá část naopak bere za hlavní svou hudbu a do škatulky chlapeckých kapel bývají zařazováni hlavně proto, že jsou pohlední a produkují pop. Co na tom, že mnohdy pop vskutku povedený a zábavný. Do první kategorie jsem si v průběhu let zařadil většinu boybandů, do kategorie druhé spadali snad jen East 17, Five, případně Take That a New Kids On The Block na sklonku své kariéry (taky BBMak, ale ty stejně asi neznáte...). A jsem jen rád, že jsem téměř náhodou objevil i americkou trojici LFO (dříve Lyte Funk Ones).

Jejich geneze je poměrně zajímavým příběhem. Rich Cronin, Brad Fischetti a Devin Lima měli všichni rádi hip-hop a r'n'b, a tak založili kapelu. Kontaktovali známého "vytvářeče" boybandů Lou Pearlmana, který udělal třeba Backstreet Boys nebo 'NSync a hned svým prvním singlem "Summer Girls" (mimochodem ho napsal Cronin) se dostali v roce 1999 na špici americké singlové hitparády. Jejich management v čele s Pearlmanem je na základě tohoto úspěchu donutil natočit celé debutové album za necelý měsíc, a i když se ho prodaly dva miliony kusů a obsahovalo další hit "Girl On TV", kluci byli hodně nespokojeni se stylem, jakým byli vedeni - tedy k další sladké popové kapelce bez vlastního výrazu. Proto se od Pearlmana a spol. odtrhli a druhé album nahrávali přesně podle sebe. Na všech písničkách se podíleli autorsky a pozvání přijali i u boybandů dost nevšední umělci - De La Soul, M.O.P. a Kelis. Deska "Life Is Good" sice za oceánem vyšla už v polovině minulého roku, do Evropy se však dostala až koncem dubna roku tohoto, stejně jako pilotní singl "Every Other Time".

Fotka na obalu sice ukazuje LFO jako trojici správňáckých frajerů, ale naštěstí image je jen image. Album se nese povětšinou na vlně chytlavého poprocku, kde kytary hrají své nezaměnitelné místo, stejně jako melodie, o výbušných refrénech ani nemluvě, ale vše je doplněno exkurzemi do mnoha jiných stylů, což činí nahrávku příjemně zvukově barevnou. První singl "Every Other Time" je letní hitovkou non plus ultra a to, že ji nehrají, je snad největší omyl českých rádiových dramaturgů. Podobných popůvek je na desce ještě dostatek, příkladem budiž třeba "28 Days" nebo "Where You Are". Nedílnou součástí jsou i písničky, které vyznívají spíše rockově, i když popové melodie se v nich samozřejmě nikam neztratily ("6 Minutes", titulní "Life Is Good" se skvělou rapovou vložkou M.O.P.a nebo "That's The Way It Is"). Ale i o překvapení tady není nouze, přímo skvostná je poloakustická balada "Dandelion", která je na konci přítomna ještě ve verzi, v níž zpívá Kelis, a to je už úplná nádhera. V "Erase Her" zase prim hraje elektronika a naprogramované bicí, hodně jiná poloha kapely.

Ale vše není vždy růžové, dost mi vadí hodně r'n'b a vokálními kapelami typu Boyz II Men říznutá "If I Had A Dollar", ze zbytku desky také poněkud vyčnívají poněkud nepovedené "Gravity" a tuctová balada "The Sun Still Shines". Po čtrnáctce následuje pauza sestavená z 54 dvanáctisekundových mezer (grrr), což desku samozřejmě rapidně prodlouží, a po nich ještě jedna bonusová písnička, která na desku pěkně zapadá, ale ničím zvláštním není.

Dost mě mrzí, že o LFO většina České republiky nikdy neslyšela, protože když už si dívenky lepí na zdi plakáty svých oblíbenců, právě oni by si to zasloužili nejen díky svým pohledným tvářím, ale i hudbě. Třeba se to časem změní. Nepochybuji o tom, že posluchači Už jsme doma či Slayer by při poslechu Backstreet Boys a LFO nenašli žádné rozdíly, ale pokud máte rádi nápaditý pop, mohu vám tuto americkou trojici jen doporučit. Jejich deska totiž jiné chlapecké kapely stírá rozdílem třídy. Či spíše dvou. A před deseti lety bychom je chlapeckou skupinou asi ani nenazvali.