Pixie Lott na třetí desce opět ukazuje, jak se dá promrhat talent

31.08.2014 14:00 - Jan Trávníček | foto: facebook interpreta

Můžete mít talentu, kolik chcete, ale pokud se neumíte obklopit šikovnými lidmi, na první místa prestižních žebříčků nedosáhnete. Dokazuje to i nová deska Pixie Lott, která až na pár zdařilých momentů potvrzuje, že když vyberete špatně, zní písničky z vaší nahrávky jako z druhé ruky. Někdy dokonce doslova.
5/10

Pixie Lott - Pixie Lott

Skladby: Nasty, Lay Me Down, Break Up Song, Champion, Kill A Man, Ain't Got You, Heart Cry, Ocean, Raise Up, Bang, Leaving You, Cry And Smile
Vydáno: 4.8.2014
Celkový čas: 42:36
Vydavatel: Universal
Když se před pěti lety Pixie Lott objevila na scéně s hity "Mama Do (Uh Uh)", "Cry Me Out" a "Gravity", působila jako zjevení. Její nakřáplý hlas a soulový projev byly v kombinaci s úžasně napsanými písničkami na takřka dokonalém debutu "Turn It Up" tak neodolatelné, že si zpěvačku nešlo nezamilovat.

Vlna retro soulu, po které se zejména v Evropě svezla Duffy i Amy Winehouse, ale k překvapení všech zúčastněných odešla rychleji, než kdokoliv očekával, a tak chystaná albová dvojka "Young Foolish Happy" na poslední chvíli nabrala směr Amerika. Soul a osobitost proto ustoupily do pozadí a na jejich místo přišly béčkové taneční rytmy, hostující rappeři a ubíjející tuctovost. Kolegyně Guziurová kariéru tehdy sotva dvacetileté Pixie Lott v recenzi pohřbívala a jakkoliv smutné to je, aktuální novinka to jen potvrzuje.

Záměr byl přitom dobrý. Pixie Lott se tentokrát vydala do New Yorku, aby čerstvou sbírku nahrávala s producenty, kteří zažili nejslavnější éru Motownu a právě recenzovaná eponymní deska měla být jakousi poctou jednomu z nejslavnějších období americké hudební historie.

Už první singl "Nasty" ale naznačil, že to s tou poctou nebude zase tak žhavé. Skladbě, kterou původně nazpívali Christina Aguilera a Cee Lo Green pro film "Varieté", ale nikdy ji nevydali, vévodí namísto šedesátkového odéru soulu a r'n'b poměrně rozverný dance-pop, který sice neurazí, ale na titulní singl, na němž má stát celá deska, je příliš slabý. To ostatně potvrdily i prodeje, když se "Pixie Lott" za první dva týdny v Británii udalo necelých pět tisíc nosičů. Pro srovnání - předchozí desky se ujalo pětkrát více lidí, debut se blížil milionu.

Ani s dalšími písněmi se ale dojmy příliš nelepší. Spolupracovníci v čele s Jerry Abbotem, Rami Afunim nebo Jonathanem Greenem totiž zpěvačce připravili recyklovaně znějícící aranže, které ve valné většině stopáže dají vzpomenout nikoliv na Motown, nýbrž na diskotéky devadesátých let. Potvrzují to jak druhý rádoby tahoun "Lay Me Down", tak pískací promosingl "Heart Cry". Pozadu za očekáváním zůstává i svižný "Champion" nebo tvorbu Duffy velmi silně evokující "Ocean".

Velká část z tanečnější části sbírky by vlastně v případě, že nejste přímo fanoušci interpretky, vůbec nestála za řeč, je tu však jeden aspekt, který dokáže nezajímavé skladby alespoň částečně pozvednout. Tím je zpěvaččin koketující a šťavnatě charismatický projev, který je natolik okouzlující, že vás možná donutí desku nezakládat do poličky či zřídka navštěvovaných složek hard disku, nýbrž si ji s přiznaným guilty pleasure feelingem přece jen občas pouštět.

A abychom ještě chvíli zůstali v pozitivnější notě, je třeba poznamenat, že se povedly r'n'b a soulem zdobené balady "Break Up Song", cover nádherného hitu Kevina Michaela "Ain't Got You" a gradující, až gospelově znějící kousek "Raise Up", jenž dá ve vrcholu nahrávky vzpomenout na nejsilnější období Mariah Carey. A špatná určitě není ani pohodovým tempem plynoucí "Bang".

Na albu s poměrně obyčejnými texty o lásce, z nichž nepoznáte, kdo vlastně Pixie Lott doopravdy je, se ale musí upozornit ještě na jeden podstatný fakt - nemá hity. To je u komerční a v zásadě popové desky velký průšvih. I s přihlédnutím k prodejním číslům se proto nabízí otázka, zda se v silně konkurenčním byznysu nejedná o Lottiny labutí písně.

Zpěvačce, kterou pánský magazín FHM rok od roku přiděluje lichotivější umístění v žebříčku nejkrásnějších žen světa, by proto velmi prospělo, pokud by se na případné čtyřce vykašlala na Ameriku, vrátila se domů do Londýna, zavolala lidem, co se o ni starali v období debutu (Mads Hauge, Toby Gad, Jonas Jeberg, Cutfather, Greg Kurstin a i ten RedOne může přijít, kdyby fakt moc chtěl) a natočila plnohodnotnou, hřejivou pop-soulovou desku bez tanečních vylomenin pro evropský trh, za kterou jí s radostí udělíme pochvalnou známku. Do té doby si ale bude muset vystačit s pětkou.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY