Hranice v hudebním světě - ať už ty geografické nebo jen žánrové - se už dnes pro většinu posluchačů vytratily. Připouštějí si je jenom ti, kteří si je uměle sami vytvářejí, protože mají pocit, že se bez nich neobejdou. A tak není nic divného, když Američan Michael Nace vydává své nové album v Česku. A stejně tak ani to, že ho vydává na značce, kterou má většina těch, co ji znají, spojenou s mnohem agresivnějšími a energičtějšími hudebními styly, ačkoliv by asi nejvýstižnějším shrnutím obsahu jeho nahrávky bylo stručné konstatování "příjemné". V hudebním obsahu pak výše řečené o nepotřebě hranic platí dvojnásob. Myslím si to mimo jiné proto, že z nahrávky cítím silný nezájem tvůrců o to, jak bude či nebude výsledek jejich práce akceptován, o komerčním dopadu nemluvě.

Až do momentu, kdy jsem si tu desku poslechl, jsem o Mr. Naceovi nikdy neslyšel a ani na síti jsem o něm pak příliš informací neobjevil, takže ani netuším, jestli je to mladý autor nebo libůstka ve volném čase padesátiletého pána. Ale ne že by mi to u podobné hudby nějak zvlášť vadilo. Autor se představuje jako písničkář, doprovázející se hlavně na akustickou kytaru ( na desce hraje ale i na celou řadu dalších nástrojů), který však zároveň neváhá použít doprovod několika spoluhráčů; s jednoduchým, ale účelným aranžmá se občas blíží pohodovým momentům třeba... třeba takových Pavement. Na rozdíl od nich se tady ovšem nekoná žádné low-noise, v několika skladbách hostuje i Trinidadský symfonický orchestr. A i sám producent Geoff Turner je mimochodem jedním z nejplatnějších spoluhráčů. Úvod první skladby naznačí model Naceova přístupu - je téměř folkově jemný, později se přidají další nástroje, které celek dobarví, ale nikterak neexhibují, jen pouze citlivě doprovázejí a dotvářejí atmosféru.

Ono balancování mezi folkem a rockem nechává vzpomenout třeba na interprety labelu Glitterhouse - namátkou Nikkyho Suddena nebo seattleské Walkabouts - i když tady je výraznější ona sentimentální poloha folková. Táhlé melodie, opakování motivů i výrazné smyčce dominují. Má to tu nevýhodu, že často jednotlivé skladby splývají a těžko se rozlišují. Ale jestliže řeknu, že deska příjemně ukolébává, tak to ani v nejmenším není myšleno pejorativně, spíš se při jejím poslechu dostavuje jakýsi pocit laskavého smířenosti. Krásná hudba. Ani stopy agresívních tónů či nějakého snažení se o moderní (a módní) trendy. Roztomile staromilský přístup ostatně dokumentuje nejen rozdělení nahrávky na dvě poloviny, vinylovou stranu "jedna" a "dvě" po šesti skladbách, ale například i namísto nějaké cyber grafiky naivní malůvky na digipacku. Perličkou je potom pojmenování závěrečné skladby podle desky táborských Waawe "Timestorm Was The Signal".

V úvodu bylo řečeno, že se při téhle desce skvěle relaxuje. Platí to ovšem za jednoho předpokladu - že totiž budete sami. Když nebudete, k "horizontálním cvičením" je vhodná bezesporu stejně. Jenom si v tom případě tolik neodpočinete.