Myslíte si, že se nedá uspořádat velká rocková akce v přímém kontaktu s lesem na místě, které vede prudce do kopce? Pokud si klepete na čelo, z omylu vás vyvedou sádečtí. V podhůří Českomoravské vysočiny mezi Znojmem a Telčí se nachází zdejší Vinařské a kulturní centrum. V nádherném prostředí uprostřed vinic pod hradem Sádek se nachází i hotel, jehož bývalý majitel se rozhodl rozloučit stylově - koncertem kapely, která své roky nepřičítá, ale odečítá. Místo vystoupení bylo vskutku netradiční. S tím bylo spjato i několik věcí, které se pořadatelům nepodařilo vychytat. Nebezpečně vachrlaté prudké dlouhé dřevěné schodiště se obzvlášť po koncertě těžko scházelo dolů, parkoviště bylo umístěno za vinicemi a procházet potmě lesem a právě těmi vinicemi nejde rozhodně označit za nejkomfortnější a také se to zdálo celkem nebezpečné.

Přesto mělo ale místo konání hodně co do sebe. Odpolední mraky se podařilo rozehnat právě včas a člověk se mohl alespoň nadýchat čerstvého vzduchu. S úderem osmé hodiny večerní vyběhla na pódium místní formace Lucifer. Ta svůj úkol, rozehřát publikum, splnila na jedničku. Její repertoár se skládá z rockových klasik, takže si lidé mohli halekat písně od Harleje, Kabátu, Věry Špinarové, Medvěd 009, Bryana Adamse i Judas Priest. Provedení samozřejmě bylo na amatérské tancovačkové úrovni, ale nebýt opravdu mizerného výkonu zvukaře (především basa byla strašně nařvaná), chutnal by předkrm příjemně.

Po nezbytné úpravě pódia se o půl desáté rozezněly tóny Smetanovy "Vltavy". Čtete dobře. Janda v sobě ani tentokrát nezapřel svůj pozitivní vztah ke klasice, kterou přetnul prvními tóny stále ještě relativně nové písně "My už jiný nebudem". Tu zahrál na kytaru vyrobenou nedaleko místa koncertu. Hned na začátku fanoušky upozornil, že "Permanentní Tour 2014" není žádné vzpomínkové turné a hrát se bude hodně nových písní z povedeného alba "Souhvězdí šílenců", které budou prošpikovány známými i méně známějšími kousky z přebohatého repertoáru kapely.

Ta šlapala až na výjimky jako hodinky. Ony výjimky přicházely hlavně ve skladbách z poslední desky, kterou jako by kapela a hlavně frontman ještě neměli úplně zadřené pod kůží. Nebylo by od věci, kdyby si, tak jako na retro koncertech v Malostranské Besedě, vzal zpěvák na pomoc stojan s novými texty. Při představě, že za týden kapela začne točit nové album a v příštím roce má v plánu udělat další, to vychází na necelých čtyřicet nových textů. A i když naživo Olympic hraje třeba jenom polovinu nového repertoáru, je to pořád dost na to, aby si člověk vše zapamatoval.

Setlist se podařilo seskládat opravdu šikovně. Muzikantsky vděčné kousky se střídaly s hymnickými chorály typu "Osmý den", které diváci odzpívali s kapelou. Až v závěrečné čtvrtině koncertu začala formace sypat jenom hity. Vrcholem vystoupení tak mohla být třeba dojímavá "Jednou" se zrychleným závěrečným kytarovým sólem, během kterého Petr Janda ukázal svou stále neskutečnou techniku.

Ostatně výborní muzikanti jsou v Olympicu všichni čtyři. Při bubenických vyhrávkách novice Martina Vajgla mohla lidem v klidu spadnout čelist. Sám šéf kapely prohlásil, že co se týče bubenické techniky, nemohla parta dostat lepší náhradu za tragicky zesnulého Milana Peroutku. Všichni na pódiu i pod ním si koncert skvěle užívali, jedna věc však ze zřetele nemohla uniknout. Zatímco Jandovi muzikantští souputníci Valenta s Broumem logicky ubírají na pohybu a energii, sedají na stoličku a zakulacují se, Petr Janda je snad ještě divočejší než kdy dřív. Intonačně zvládl vše naprosto v pořádku a během více jak sto minut trvajícího koncertu neztratil na dechu, fyzičce a koncertu tak nemohl spadnout řemen. Stejně jako s novým materiálem, který naprosto perfektně zapadl do repertoáru, tak skupina navzdory svým kritikům stále dech neztrácí a vypadá to, že nás s ní čekají ještě hodně zajímavé časy.