Dvojice byla přítomna i na festivalu Kefasfest, kde hodinu hrála své hity. Již předtím ale oba muzikanti ochotně odpověděli na několik otázek a musím říci, že pohodová atmosféra z předcházejícího off record rozhovoru se přenesla i na samotné natáčení. Zatím nejznámějším výsledkem jejich spolupráce je píseň "iBůh", a tak povídání nemohlo začít jinak...

Pavle, když jsem od tebe dostal první email, na jeho konci se objevila taková větička: "Send from iPhone". Je tedy píseň "iBůh" autobiografická? Opravdu máš černý 4S model?

Pavel Helan (PH): Opravdu ho mám.

Petr Bende (PB): Já též.

PH: Tato píseň změnila můj život. A vedla k ní dlouhá cesta. Melodii jsem slyšel před deseti lety na cestě v USA, od té doby jsem ji zkoušel přetextovat do češtiny. A najedou se to stalo, při koupi onoho přístroje. Začalo to jako recese, refén je modlitba, celý text jsem napsal najednou. Díky této písni mě lidé poznávají, dokonce funguje lidová tvořivost - kamarádka mi poslala verš "Koupil jsem si iPhone černý 4S, reklamuji dvakrát ročně, potřetí jdu dnes" (smích). Já už jsem to taky reklamoval, nejsem bezhlavý zastánce Ajfonu. Ale používám ho rád.

PB: I ten videoklip není reklama, ale nadsázka. Kdyby to byla reklama, tak máme na hlavě vypálené jablko a topíme se v milionech (smích). Veškeré jemné animace obstaral Jan Kolegar, scénář zpracovali kluci z Asociace nápadů, kdy my jsme jim házeli náměty a oni je tam postupně zapracovávali. Původní vize hlavní role v klipu byla Karel Gott, ale ten už točil se Support Lesbiens, tak jsme si vzpomněli na motiv z filmu "Dědictví", kde Jiří Pecha v závěru stoupá k nebi jako anděl a říká tu památnou větu "Bohumile, k.... sa neříká". Tak jsem si na něj sehnal číslo, zavolal jsem mu a byl jsem rád za kladnou odpověď.

Petr Bende a Pavel Helan jako headlineři na Kefasfestu - jak se stane, že se osobnosti českého showbusinessu objeví na takovém festivalu?

PB: Mně volal Jonáš, což je hlavní pořadatel festivalu. Vybírali jsme sestavu, kvůli prostorám jsem se rozhodl pro akustickou verzi koncertu s Pavlem a druhým důvodem bylo místo konání. Kousek odtud jsem se totiž narodil. Pavel vlastně taky, tak když si vezmeš Moravské Knínice, Újezd u Rosic a Dolní Kounice, je to takový krásný trojúhelník.

Určitě vám oběma ale neunikla filosofie tohoto festivalu, která je převážně křesťanská. Co vy a víra?

PB: Já nejsem prvotně věřící člověk. Věřím v nějakou cestu, kterou si šlapu, tuším, že něco nade mnou drží pevnou ruku a směruje mě. Vím, že něco nade mnou prostě je, protože to není jen tak. Taková krásná cesta, kterou procházím, lidi, které potkávám. Beru to tak, že hudba je mé poslání, pro které jsem byl vybrán. Určitá cesta.

PH: Taky se cítím, že jsem byl vybrán. To je ohromné privilegium od života a od Boha, že mohu vystupovat, hrát pro lidi. Byl jsem ve víře vychován, chodil jsem ministrovat se zvonečkem, ale v pubertě jsem se od toho úplně odstřihl a zpátky k víře jsem se sám od sebe vrátil až ve třiceti letech. A stále hledám.

PB: Taky jsem chodil ministrovat do Zbraslavi, když mi bylo deset, a vždycky tajně, když tam nebyl pan farář, jsem v kostele zpíval Zeppeliny. Mně se hrozně líbila ta akustika, jak se to tam rozléhalo (smích). Pak jsem ve třinácti nastoupil do první rockové kapely, a tím pádem jsem skončil s ministrováním.

Petře, máš nějaký klíč, dle kterého se rozhoduješ, jakou sestavu vybereš na vystoupení? Máš svůj band, hraješ s Grajcarem, někdy vystupuješ s Pavlem Helanem...

© Petra Nováková

PB: Víš, já tohle moc neřeším. Vždycky mě bavilo ty sestavy střídat a baví mě to jak s Grajcarem, tak s bandem, i s Pavlem Helanem. S tím teda obzvlášť (smích). Záleží asi hlavně na místě vystoupení, pokud jsou to takovéto prostory (ruina kláštera Rosa Coeli - pozn. red.), tak sem se hodí víc akustičtější koncert.

Tebe, Petře, zná hudební veřejnost celkem dost, ale Pavel Helan je takové pole neorané. Můžeš, Pavle, alespoň v kostce představit svou hudební kariéru?

PH: U mě je to jiné tím, že jsem nebyl žádné zázračné dítě a první písně jsem začal psát až ve dvaadvaceti letech. Pak jsem chodil do zaměstnání, první koncerty s albem "Jemně příjemně" jsem měl v osmadvaceti! A pak se během pár let staly neuvěřitelné věci, hrál jsem v USA, Kuala Lumpuru, hrál jsem jazz, keltskou muziku, založil plesový miniorchestr a souběžně psal vlastní věci. V minulém roce jsem došel do finále Česko Slovensko má talent, a to jako první písničkář / standup komik v historii soutěže u nás, což je potvrzením toho, že jsem se vydal správně. Jsem za to velice vděčný.

Vaše vzájemná provázanost tkví i v tom, že oba jste si prošli talentovými soutěžemi. Zajímalo by mě, co vám dal střet s velkým showbusinessem?

PH: Být v přímém přenosu je velká zkušenost, na střet s velkým showbusinessem ještě čekám (smích). Moje situace oproti Petrovi je asi jiná, on soutěžil v SuperStar v době, kdy to sledoval celý národ, u mě už to bylo menší, ale i tak jsem rád. Potěšila mě sledovanost u nás i na Slovensku.

PB: Televize to prostě přehnaly. Už to nikoho nezajímá. Mrzí mě na tom to, že televize devalvovaly zpěv na úkor příběhů jednotlivých zpěváků. Tenkrát to vypadalo tak, že televize nacházely na ulicích zajímavé zpěváky. Dneska to vypadá, že zpívat umí každý, proto to nikoho nezajímá, nikdo se na to nedívá. Dneska má každý zpěvák ještě nějakou story, že mu někdo zemřel nebo někoho přejelo auto, šílené věci, které jsou spojeny s životem toho dotyčného, nikoli však s jeho muzikou. Neštěstí však dneska prodává. To víme z bulvárního tisku a bohužel i z hlavních zpráv.

Vás však v bulváru není vidět a existujete, daří se vám...

© Petra Nováková

PB: Podívej, v bulváru není tolik lidí a existují... Většina lidí, kteří jsou v bulváru, v podstatě existuje pouze tam. Jinde moc ne. Dávám za pravdu Věře Špinarové, se kterou jsem měl tu čest čtyři roky jezdit na turné. Ta se nikde neobjevuje. Nikdo o ní neví a má nabitý koncertní diář. Její vystoupení jsou do posledního místa vyprodaná! To je ten směr a cesta, kterou my bychom měli jít...

PH: Já si myslím, že ještě něco přijde. V prezentaci médií i v hudbě. Od gramodesky po kazeťák, teď internet, YouTube, Facebook - a co dál? Když se podíváš, jak se dá už pohybovým senzorem hrát to, co se dřív dělalo pedálem. Bicí můžeš hrát na pady nebo pouštět samply. Podle mě nás čeká úplně nová etapa hudby, budou se dít nové věci.

Nemáte obavu v tom, že vy jako muzikanti nebudete třeba za pár let vůbec potřeba?

PB: Nemůžeš řešit, co bude. Ta kytara tady bude vždycky.

PH: Klavír je tady tři sta let a navždy bude. Spíš si myslím, že se v dohledné době dočkáme úplně nových žánrů. Už fungují kapely, které hrají na iPady. Zatím to sice vypadá komicky, ale do budoucna to opravdu může přijít: nové nástroje, nové žánry.

PB: Nesouhlasím s tebou. Měl jsem možnost mluvit s americkými producenty kapely Kryštof a ti říkají, že se v Americe všichni vracejí ke starým analogovým záležitostem. Všichni vyházeli pluginy a počítače, oprášili staré pásy a skupují to třeba ze studií Abbey Road, kde se po nich jen zaprášilo.

PH:Ano, určitě, i takový borec jako Moby má největší sbírku analogových rytmerů. Všichni jsme fandové do analogových věcí. Spíš čekám, kam se to celé posune, v kombinaci s těmi iPady.

Petře, ty jezdíš každým rokem na pravidelné vánoční turné, kdy vznikla původní idea těchto projektů?

© Petra Nováková

PB: Vznikla v roce 1997, kdy jsme s první sestavou mé kapely chtěli udělat ve Zbraslavi u Brna první koncert. Chtěl jsem tam zahrát i svoji muziku a autorské písně a napadlo mě to fikaně tak, že jsem měl rád koledy, ale ne v těch klasických verzích. Proto jsme je přepracovali do různých stylů a pokračujeme v tom vlastně dodnes. Tenkrát tam bylo tak třicet lidí - známých - a vznikla tradice, která trvá už sedmnáct let.

Loni jste byli v Paříži. Co chystáte letos?

PB: Bude asi sedmnáct koncertů po Česku, spousta nových míst a mám tam s otazníčkem zase jedno zahraničí, ale to ještě nemohu prozradit, protože to není definitivní.

Jak jste přišli na spojení s cimbálovkou Grajcar?

PB: Zhruba v roce 2004 jsem byl na jedné akci, kde hráli v koutku pro lidi k dobrému jídlu a pití a viděl jsem je tam hrát od Vlacha po Bacha všechno, Metallicu atd. A mně se to hrozně zalíbilo. Proto jsem je oslovil ke spolupráci na vánočních koncertech.

Chystáte něco nového pro své fanoušky?

PH: Já jsem aktuálně vydal nové album "iBůh". Vyšlo v návaznosti na Talent a jsou na něm autorské věci, které se na koncertech nejvíc osvědčily. Poprve v životě jedu svoje "Ajfon Tour" po klubech a festivalech a mám z toho radost. Dál plánuju natočit klip a v brzké době vydat reedici první desky z roku 2008 "Jemně příjemně" doplněnou o nové písně.

PB: Teď mám za sebou spustu zajímavých věcí. Začalo to minulý rok Věrou Špinarovou, se kterou jsme udělali společný duet, pak jsem spolupracoval s Romanem Horkým z Kamelotu, vyšla z toho taky společná píseň, která bude součástí podzimního Best Of Romana Horkého. Je to píseň o dvou kamarádech z Nového Světa a Oslavan. Oni spolu žili na Kavčici a pak byli spolu v koncentráku popraveni. Nic veselého, ale dali jsme tomu veškerou energii, co jsme mohli, a příští rok při výročí osvobození by to měla být průvodní skladba. Spolupráce s Karlem Gottem je splněný sen. Je to věc, kterou dělám rok a půl. Karel oslovil spoustu autorů po celé republice, aby mu napsali píseň, a buď si ji vybral, nebo ne. Mě si vybral, text napsal Tomáš Roreček a koncem června jsme to po roce příprav natočili. Moje kapela dělala základy a v září by to mělo vyjít na CD.

A nějaké vlastní album?

PB: Mám dva plány. Chtěl bych udělat desku duetů se všemi, co vystupovali na mých vánočních koncertech. A ještě dřív bych rád udělal autorskou desku s bandem a Grajcarem. A to je tak na dva roky práce.

Díky za rozhovor a ať se daří.