Tuzemskou metropoli po dlouhé době poctili návštěvou velikáni žánru zvaného art-rock, britští Yes. Kapela, kterou mnozí označují za "dinosaury", tentokrát vytasila svůj nejslavnější materiál a ukázala, že navzdory vysokému věku svých členů stále dokáže předvádět vynikající hudební výkony.
Live: Yes
Kongresové centrum, Praha
datum: 30. května 2014
setlist: Close To The Edge, And You And I, Siberian Khatru, Going For The One, Turn Of The Century, Parallels, Wonderous Stories, Awaken, Yours Is No Disgrace, Clap, Starship Trooper, I've Seen All Good People, A Venture, Perpetual Change, Roundabout
© www.wow247.co.uk
Yes se momentálně nacházejí na "Triple-Header" turné, v rámci kterého se fanouškům rozhodli poprvé živě kompletně naservírovat své zásadní alba "Close To The Edge" a "Going For The One".
Zřejmě proto, aby někomu nepřipadala stopáž něco přes půldruhé hodiny příliš krátká, doplnila kapela uvedené klenoty art-rocku také prezentací písničkovější desky "The Yes Album". Nedá se tvrdit, že by šlo o zcela zdařilý krok. Bez ohledu na významnou roli, kterou uvedená nahrávka v roce 1970 pro vývoj rockové hudby sehrála, oproti svým následovníkům jde přece jen o výrazně jednodušší a méně vyprofilovaný materiál. Jeho zařazení do druhé půlky večera připravilo jinak značně vydařené vystoupení o patřičnou gradaci. Finále naštěstí zachránila výborná "Roundabout" z opusu "Fragile".
Příznivcům Yes před koncertem hlodala v hlavách, především situace ohledně vokalisty. Dlouholetá stálice za mikrofonem, zakládající člen a především velmi specifickým pěveckým projevem disponující Ion Anderson se totiž aktuálního turné neúčastní. Nahradil ho o poznání mladší Jon Davison, známý například z působení v Glass Hammer. K úlevě většiny přítomných se ukázal jako velmi dobrá záplata. Přes několik zaváhání v úvodním dvacetiminutovém opusu "Close To The Edge" se velmi rychle dostal do patřičných poloh. Především část koncertu věnovanou skladbám z "Going For The One" pak zvládl na výbornou. Soudně uvažující člověk si musí v tomto světle položit otázku, zda by vzhledem ke svému věku dokázal na takto odzpívat také vzývaný Anderson.
© www.viagogo.co.uk
Pokud odmyslíme nejistotu ohledně zpěvu, dalo se tušit, že Yes po instrumentální stránce nezklamou. Od prvních momentů také čtveřice muzikantů očekávání prakticky bez zbytku naplňovala. Vyzdvihnout je potřeba především kytaristu Steva Howea. Vychrtlý sedmašedesátiletý chlapík s vizáží ovčí babičky si se svými nástroji rozuměl jako zamlada. Byl naprosto precizní, kouzlil se zvukovými efekty a celkově sršel energií. Principál ansámblu, baskytarista Chris Squire, je pak sázkou na jistotu a to i po stránce podpůrných vokálů.
Jestliže strunná sekce jednoznačně potěšila, koncert potvrdil, že roky se zpravidla mnohem hlouběji zarývají do zad mistrů okupujících sesli za bicími. Ačkoliv je Alan White o něco málo mladší než výše uvedená dvojice, jeho výkon byl věkem poznamenám znatelněji. Oproti minulé zastávce Yes v Praze, která proběhla před dlouhými deseti lety, již postrádal mnohdy potřebnou razanci. Koncert odbubnoval v zásadě s akademickým přehledem, ale ve skladbách jako "Siberian Khatru" mu chyběl větší tlak. Geoff Dowes se s klávesovými party popasoval dobře, byť v mnoha pasážích došlo k znatelným, přesto velmi dobře zvládnutým úpravám.
Koncert byl zcela pochopitelně poslechovou záležitostí. Jak se dalo čekat, odehrával se na bázi statických instrumentálních výkonů. Ale ruku na srdce - k danému žánru, ale i věku hudebníků to jednoduše patří. Atmosféru tak krom hudby navozovala především zajímavá videoprojekce podkreslující členité skladby. Jen škoda, že kapela "dinosauřího" formátu Yes nepřivezla větší plátno, které by vizuální zážitek více umocnilo.
© www.viagogo.co.uk
Po zvukové stránce není příliš co vytknout. Všechny nástroje byly krásně čitelné, kapela zněla i ve složitých pasážích kompaktně. Hlasitost mohla být na trochu vyšší úrovni, neb především na balkónové sekci "socialistického" chrámu, alias dnešního Kongresového centra, nešlo prakticky prohodit slovo, aniž by člověk rušil ostatní posluchače.
O vhodnosti umisťovat takovéto akce do uvedeného prostoru by se koneckonců mohly vést dlouhé debaty. Osobně mi velmi komorní atmosféra absolutně neseděla. Byť se jednalo po hudební stránce pravděpodobně nejlepší zastávku Yes v tuzemsku, předchozí koncerty v halách na holešovickém Výstavišti nebyly ze strany publika zdaleka tak ospalé a chladné. Na vině však může být i přibývající věk příznivců kapely. Pleše a šediny v zaplněném sále ostatně jasně dominovaly.
Suma sumárum, nápad prezentovat s odstupem let naživo své majstrštyky
Yes vyšel až nad očekání dobře. Koncert nepochybně splnil svůj účel: Umožnil důstojně zavzpomínat na nejslavnější chvíle světového art-rocku. O nic jiného vlastně nešlo. Čekal snad někdo něco jiného?