Zatímco se lednové "The Hold Tight" a únorové "We Should Break Up" nesly ve zvuku, jaký u Neriny Pallot její fandové důvěrně znají, na třetím EP už došla řada na mírné experimentování. Nemůžete samozřejmě čekat žánrové odskoky úplně jinam, přece jen se jedná o popovou písničkářku, ale hrátky s elektronikou či zkreslovači zpěvu dodávají jejím křehkým písničkám další rozměr.

"When The Morning Stars Sang Together" je inspirováno stejnojmenným obrazem a vůbec tvorbou Williama Blakea a hlavně britským počasím. Tím pádem je mírně depresivní a melancholické. Minialbum začíná tou nejlepší a zároveň nejlepší skladbou z dosud letos vydaných, téměř sedmiminutovou "That’s Really Something". Ta je ve své podstatě úplně jednoduchá, netvoří ji spousta různých částí a přece její délka v žádném případě nenudí, právě naopak. Podobný pocit naplnění a touhy, aby to trvalo dál, jsem měl naposledy u "Champagne Supernova" Oasis, písničky, kterou v podstatě také tvoří jen krátké sloky a refrén. Ale někdy jsou tóny za sebou poskládány tak geniálně, že to prostě funguje.

Následující trojice písní z mírné melancholie té úvodní už přejdou do temnějších vod. "Ain’t Got Nothing Left" v refrénu pročísne breakbeatový rytmus, bicí hrátky ostatně nejsou cizí ani "No Harm Done", v němž se ozývá hodně elektroniky a rozbitý Nerinin zpěv. A "Nervous" je opravdu tak nervní, že závěrečná oddechovka "Sorriest Motherfucker In Town" přijde v pravou chvíli, aby mraky nad našimi hlavami opět prosvitlo pár slunečních paprsků.

Nerina Pallot i na EP číslo tři dokázala, že její skladatelské umění je bezbřehé a že ty nejlepší nápady ještě rozhodně nevystřílela. Jen tak dál!