První K.O. rozstřel se odehrál v týmu Pepy Vojtka. Viktor Holomek s rockovou úpravou "Rolling Into Deep" od Adele a Jakub Nesnídal s rokenrolovou klasikou "Rock Around The Clock" se postarali o takový vlažnější úvod. Dva naprosto odlišné styly, ale vlastně ani jeden extra neexceloval, ani vysloveně nepropadl a oba mírně nudili. Když jsem přemýšlel, koho bych poslal dál, zjistil jsem, že bych v tu chvíli asi vůbec neposuzoval hlas, ale spíš to, kdo může lidi dál zaujmout. A tam byla volba jasná. Charismatický Viktor, jehož vzorem je evidentně Chester Bennington z Linkin Park a který se nebojí experimentovat, nad starým - mladým Jakubem čněl a podobně to zřejmě cítil i lídr Kabátů.

První battle na krev v týmu Michala Davida svedly dámy - Vendula Příhodová a Mirka Zuntová. První jmenovaná si vybrala jednu z méně známých písniček Christiny Aguilery "Bound To You" a nasadila laťku setsakra vysoko. Od prvních tónů z ní sálala jistota, její výborná barva hlasu, klid a procítění nízkých poloh plynule přešly do těch vyšších, kde se přidala naprosto dokonalá dynamika projevu a excelentní cit pro ten správný tlak. Upřímně řečeno, Mirka Zuntová by musela předvést malý zázrak, aby jí přezpívala. Obávám se ale, že ten ani nemohl přijít, protože si vybrala "Summertime Sadness" Lany Del Rey, která jednoduše stojí a leží na osobitosti Lany. Navíc se přidaly i chyby v intonaci, rytmus jí lítal tak někde v letních dnech, zatímco celkový projev byl spíše smutný. Zde byla snad jediná možná volba - Vendula Příhodová.

Za vyrovnaný duel by se dal považovat i ten první v týmu Darta. Marek Relich se společně s "Wreckingball" Miley Cyrus utkal s Barborou Drotárovou a jejím folkovým pojetím "I'm Like A Bird" Nelly Furtado. Osobně si myslím, že Marek neměl vůbec postoupit z předchozího kola a na jeho místě měla být Barbora Hořejší a v téhle písničce se mi to jen potvrdilo. Od začátku působil jeho zpěv jako příliš utažený, ve vypjatých místech zněl až nepříjemně a především nějak nekoušu jeho prazvláštní arytmické frázování. V partiích, kde tlačil, tlačil a tlačil, doufám, že vytlačil maximálně ty nepříjemné tóny. Člověk by řekl, že proti němu mohla Barbora jen a jen zazářit, jenže ouha. Měla prakticky ty samé problémy a navíc se u ní objevily i intonační nedorazy. Jednookému králi Martinovi se tak vcelku logicky otevřela cesta do live přenosů.

Jako poslední tým se prezentoval Team Spirit . Ačkoli se mi v minulém kole moc nelíbila, tentokrát se nedá Veronika Strapková nechválit. Vybrala si totiž naprosto dokonale "It's A Man's Man's Man's World" Jamese Browna, která jí výborně sedla k hlasu i naturelu a vůbec u ní nevadí přehrávání a značná expresivita. Místy to samozřejmě přehnala a písničku až příliš uřvávala, ale jinak moc dobrý výkon. Co přebývalo Veronice, to chybělo její soupeřce Kataríně Kamencové, která naopak sáhla dost blbě po "Wake Me Up" Aviciiho., Tento song je dost dlouho monotónní a když se konečně rozjel a Katarína měla vůbec tu ukázat víc, objevily se drobné nepřesnosti a chvílemi se dostávala i výrazně pod tón. K jejímu naturelu by ale seděla úplně jiná písnička. Tady ta chtěla k tomu všemu i trošku pódiové show, jiný pohyb a výraznější uvolnění. Takto se nikdo nemůže divit, že dál šla její soupeřka.

Druhé kolo K.O. si vzal na triko Michal David, který do něj nanominoval Andreu Janczarovou a Pavlínu Ďuriačovou. Andrea si vybrala "One Night Only" od Jennifer Hudson a její výkon se mi hodnotí jen velmi těžko. Čtenáři prominou, ale tahle šestadvacetiletá paní na mě působí spíše jako o patnáct let starší béčková pornoherečka a bohužel stejně přirozené to je i na pódiu se zpíváním. Když se na ni nedívám, je to o trošku lepší, ale ne o moc. Klidnější část byla celkem poslouchatelná, ale pak se její válení slov v puse a přílišný afekt propsal i do zpěvu a cokoli pozitivní bylo najednou pryč. O mnoho lépe si nevedla ani Pavlína Ďuriačová, která bojovala prostřednictvím "Simply The Best" Tiny Turner. Problém je ten, že tahle písnička je o síle uvnitř, o určité soulové jiskře, což jsou atributy, které Pavlíně citelně chybí. Ona má akorát silný hlas, ale ta vnitřní síla, kterou cítíte z Tiny Turner i v jejích sedmdesáti letech, tam není. Možná si to položila až moc nízko, ale obávám se, že v tom problém nebude. Přesto všechno bych jí pustil do finále radši než její soupeřku, kterou preferoval kouč David.

Dva naprosto rozdílné přístupy se střetly u Josefa Vojtka. Muzikálová herečka/zpěvačka Michaela Zemánková se utkala s rockerkou tělem i duší, Simonou Gážikovou. Tomu i odpovídala volba písně. Michaela si celkem trefně zvolila "Funhouse" od Pink, kde se mohly projevit všechny aspekty jejích dovedností. A také se projevily. Michaela působila velmi živě, skoro až bláznivě, což ale u téhle písničky není vůbec na škodu a vlastně byla naživo lepší než samotná autorka. Problém ale je, že oproti ní stála Simona a v ruce s ní i klasika Guns N' Roses "Sweet Child Of Mine". Zpívala ji sice daleko civilněji, ale u ní měl člověk pocit, jakoby prostě koncertovala pro lidi a rozhodně ne v nějaké soutěži. A byla by chyba zapomenout i na její hutný a hluboký alt. Je potřeba vlastně vůbec dodávat, kdo se nakonec prosmýknul do přímých přenosů?

Poslední dva duely jsem, mírně řečeno, nepochopil. Ten první byl v týmu Dary Rolins a Marty Jandové, které proti sobě poslaly Janu Rybníčkovou a Adama Urbana. Jana měla neskutečnou smůlu, když jí napadnul těsně před natáčením silný zánět hlasivek a k tomu si navíc vybrala velmi obtížnou bondovku "Skyfall" od Adele. Je ale obdivuhodná bojovnice a "Skyfall" nakonec dala výborně. Nemoc jí způsobila trošku nečekané kudrlinky a vibrato, ale postupem získávala na určitě jistotě. Přitom bylo evidentní, že do toho dává první poslední a takovéto zpívání ji stojí značné síly a vypětí. Nevzdala to a za to jí patří velký obdiv. Jedinou chybu předvedli tak pouze zvukoví mistři, když její vokál mohli oproti kapele klidně o něco více zvýraznit. Adam měl úlohu o nemoc lehčí, takže se pasoval jen s irskou lidovkou "Whiskey In The Jar" v úpravě od Metalliky. A pasoval se s ní velmi dobře, až přímo skvěle. Ani jeho zpěv neměl chybu, šla z něj výborná energie, frázování i výraz. Diváci jistě kvitovali, že konečně došlo na kvalitní duel, kde do jeho konce nebylo jasného, kdo postoupí dál, ale na druhou stranu bylo zřejmé, že soutěž opustí i soutěžící, který by za normálních okolností Markovi Relichovi natrhl šos i s jeho zpěvem. Nakonec se jím stal Adam, zatímco Jana jde dál.

Něco podobného platí i o druhém duelu Majka Spirita. Sice je logické postavit proti sobě dvě dua, ale ve chvíli, kdy jsou v celé soutěži pouze dvě, asi by bylo pochopitelnější, kdyby alespoň byla šance, aby zůstala v soutěži obě. Takto bylo evidentní, že jedna dvojice pofrčí domů. Duo Martin Svátek - Blanka Janečková se proti tomu bránilo za pomocí "Wake Up Everybody" Johna Legenda a Melanie Fiony "Wake Up Everybody". Jen těžko se k tomu dodává něco bez dlouhé řádky superlativů. Martin je prostě perfektní, prakticky neporazitelný soupeř, který dokonale cítí hudbu, rytmus, frázuje jako bůh a ke všemu má velký cit pro soul a především ten motownský. Blanka je sice o něco slabší, ale ve chvíli, kdy se do zpěvu pustí společně s Martinem, je její obyčejnější zabarvení hlasu zapomenuté. Jediná chyba ve "Wake Up Everybody" byla opět na straně zvuku, kdy rytmická sekce mohla být zřetelnější, aby z toho byl ten pořádný soul. Druhé duo Marek Lacko a Tomáš Sučík, ale rozhodně nehodilo flintu do žita a vytáhlo v "Nobody's Perfect" Jessie J ostré zbraně a především vlastní invenci. Oba kluci začínali akusticky na kytary, což bylo super, ale zajímavější věci se začaly dít ve chvíli, kdy se zvedli ze židlí a pustili se do toho naplno. Troufli si i na rap s vlastním textem a na prolínání hlasů a anglického textu s tím slovenským. Rozhodování Majka sice bylo dlouhé, ale zřejmé - dál jde první duo, nicméně na koncert bych šel i v případě toho druhého. Škoda. Myslím, že ještě příští týden uvidíme nějakého soutěžícího, místo kterého by kluci mohli klidně pokračovat dál.