Na minulém turné ještě do setlistu pravidelně zařazoval skladby kdysi domovských A-ha, to je však nyní zcela uzavřená kapitola. Morten Harket jede jen čistě za sebe a na vlně celkem čerstvého alba "Brother", na němž se vrací kamsi k anglickému debutu "Wild Seed" a dozvukům výtečné "Memorial Beach"; byla to v roce 1993 na dlouhá léta poslední deska A-ha. Sice na plakátech všude bylo, že to je ten hlas z A-ha a v Columbiahalle se sešlo nemálo těch nejskalnějších fanoušků, samotný prostor ale ve švech nepraskal a uspořádání scény nasvědčovalo tomu, že se nedočkáme nějaké dech beroucí světelné prezentace s projekcemi, ale že půjde hlavně o hudbu a určité duchovní propojení, které se v Mortenových textech v náznacích projevuje.

Pro Mortena to však je svým způsobem taktéž specifická situace. Sám to s humornou nadsázkou komentoval, že to je pro něj náhle kvanta nových slov - mnohé písničky, nejenom ze zmíněné novinky "Brother", totiž zazněly živě vůbec poprvé, a často si tak napomáhal tahákem na stojánku před mikrofonem. Text mu však vypadl jen jednou, v "Should The Rain Fall", kdy lehce improvizoval a kvapem listoval ve svázaných listech.

Druhou změnou byla skutečnost, že ve většině skladeb hrál i na kytaru. Stal se tak z něj téměř písničkář, který prezentuje vlastní tvorbu, v níž se odráží jeho mnohé osobní skutečnosti, životní momenty a vlastní duchovní rozpoložení. To se nejvíce odhalilo v úchvatné "Did I Leave You Behind", která se paradoxně na "Brother" ani nedostala, ale to mrazení v zádech u ní bylo nečekaně silné. Nově nabitou jistotu mu dodávala doprovodná kapela, ve které hráli skvělý kytarista Peter Kvint, hráč na klávesy Christer Karlsson, bubeník Per Lindvall a baskytarista Lars Danielsson.

V nachystané selekci došlo na všechny Mortenovy sólovky, jedné se však přece jen vyhnul obloukem. Z "Out Of My Hands" vybral pouze "When I Reached The Moon" a zkonstatoval, že to pro něj bylo spíše obskurní období, na které příliš rád nevzpomíná a její začlenění mělo i patrný rušivý vliv, publikum při ní ale překvapivě ožilo. Nejvíce prostoru dostala (kromě aktuální desky) právě "Wild Seed", ta po letech konečně chytla nový dech do koncertní podoby - "Spanish Steps", "Los Angeles" nebo komornější "Lay Me Down Tonight" náhle zkrásněly. Druhé album "Letter From Egypt" bylo odhaleno se singlem "Darkspace (You're With Me)", nechyběla ani podmanivá "Shooting Star". Morten tyto zosobnělé milníky kariéry střídal s novým materiálem, s citem střídal dojemnější, melancholičtější záchvěvy ("End Of The Line", vánočně líznutá "There Is A Place" nebo dojemná "Safe With Me") s těmi svižnějšími, přičemž "Whispering Heart" byla jasnou volbou pro finále hlavního bloku.

Mezi přídavky se kromě "Brother" dostal i jeden cover, který tvořil jedinou, alespoň malou spojnici s A-ha. Harket je velký fanoušek Everly Brothers, "Crying In The Rain" (najdete ji na "East Of The Sun, West Of The Moon") je jasným příkladem, pro finále večera si ale vybral netradiční "Let It Be Me" (toto duo ji nejvíce proslavilo, i když to není jejich autorská práce). Morten ji odehrál osamocený s akustickou kytarou, jen Peter Kvint dozpívával druhé hlasy, nic pompézního, byla to spíše křehká ukolébavka na rozloučenou.

Morten Harket s věkem hlasově zraje, o tom žádná. Jeho aktuální řadovka "Brother" funguje na koncertech výtečně, více jsou patrné všechny ty emoce, které při poslechu její studiové podoby vykukují spíše v náznacích. Sice s výběrem písniček asi naštval skalní fanoušky A-ha, kteří již v polovině večera začali provolávat názvy jejich největších hitů (na žádný ale nedošlo) a svým způsobem tak utnul nějaký možný/brzký comeback. Morten je teď každopádně sám za sebe a i bez přehnaných efektů a vizuálů předvedl nabitou hodinu a půl plné osobité muziky a výtečné interpretace, což se dnes často v přeumělkované formě ztrácí.