Několik let nevydat desku často pro kapelu znamená konec a odchod do zapomnění. Ne tak pro The Sisters Of Mercy, na jejichž nové album fanoušci čekají skoro čtvrt století. Zpěvák Andrew Eldritch si z toho ale vůbec nic nedělá. A protože kapela brzy vystoupí v Praze, položili jsme mu několik otázek.
Před pár lety The Sisters Of Mercy oslavili třicet let existence. Když se ohlédneš zpátky, co bys v souvislosti s kapelou dnes udělal jinak?
Nelitujeme ničeho, co jsme v minulosti udělali. Dneska si jen říkám, že jsme se měli vydavatelské firmě upsat za méně nevýhodných podmínek. A první album jsme si měli namíchat sami.
Pocházíš z Velké Británie, pak jsi přesídlil do Německa a vůbec hodně cestuješ. Kde se opravdu cítíš doma?
Nikdy jsem docela nepochopil význam slova domov. Především se považuju za obyvatele planety Země. Nicméně miluju Brazílii a vlastně jakékoliv jiné místo, kde je bar a pláž.
Hrajete spoustu koncertů, stále jste na cestách. Musí to být únavné. Co tě na tom stále baví?
Vždy je skvělé vidět podivná a nádherná místa. Pokud se správně díváš, najdeš krásu i tam, kde bys ji vůbec nečekal.
Máš radši hraní na festivalech, nebo samostatné koncerty?
Na velkých festivalech můžeme naplno využít naši produkci, světelné efekty a celý zvukový aparát. Pódia bývají natolik velká, že nehrozí, že by z nich někdo z nás spadnul. Na malých koncertech se celá kapela musí dělit o šatnu o velikosti deset krát osm metrů a pódium tam bývá velké asi jako poštovní známka. Máme radši velké festivaly. Chris se dost potí, ale já se potit nechci. A už vůbec ne být smáčen Chrisovým potem.
Jak trávíš čas, když zrovna nejsi na turné?
Koukám na filmy, jdu do divadla nebo sleduju FC St. Pauli.
© popboks.com
Jsi fanoušek St. Pauli, kdy jsi byl naposledy na fotbale?
Naposledy jsem na nich byl, když jsme hráli v Hamburku. Koncert se nám zrovna nepovedl - přehnali jsme to s kouřem a hráli jsme dost mizerně. Takže jít na fotbal se nám zdálo jako vcelku přirozené.
Ví se o tobě, že máš rád určitý druh japonské kinematografie. O co přesně se jedná?
Buď rád, že to nevíš.
Můžeš doporučit filmy, které bychom si neměli nechat ujít?
Jasně.
The Sisters Of Mercy se nikdy nepovažovali za gothic rockovou kapelu, přesto jste tuto scénu kdysi spoluvytvářeli. Co říkáš na současné kapely, které se k tomuto stylu hlásí?
Vznikli jsme pod vlivem
The Stooges,
Ramones,
Motörhead,
Davida Bowieho,
The Sweet a řady dalších skvělých kapel té doby. Děláme to, co děláme, a moc si nevšímáme toho, co dělají jiní. Co se týče hudby, tak není příliš současných kapel, které bych poslouchal.
Na které období skupiny vzpomínáš nejraději?
Na příští týden.
Andrew Eldritch...
...je zakládající a jediný člen kapely
The Sisters Of Mercy. Tedy když nepočítáme automatického bubeníka Dr. Avalanche. Skupina vznikla zkraje osmdesátých let a dodnes patří k hlavním pilířům gothického rocku. A to přesto, že se Eldritch vždy tomuto označení vehementně bránil. Sestavou prošla řada významných person, jako třeba Wayne Hussey (
Dead Or Alive,
The Mission), Craig Adams (
The Cult, Theatre Of Hate, The Mission), Chris Sheehan (Curve), Gary Marx (Ghost Dance, Skeletal Family), Patricia Morrison (
The Damned, Gun Club) a řada dalších. Přestože The Sisters Of Mercy vydali pouze tři řadové desky, poslední "Vision Thing" před téměř pětadvaceti lety, stále si udržují status kultovní kapely. Zkusit, jestli jsou naživo stále tak špatní jako na minulých koncertech, můžete v sobotu 17. května v pražském Divadle Archa.
V minulosti jste převzali řadu skladeb jiných interpretů. Podle čeho jste se rozhodovali, kterou písničku předěláte?
Vždycky přebíráme skladby, o kterých si myslíme, že je můžeme obohatit buď hudebně nebo tematicky. Některé z nich jako třeba "Comfortably Numb" jsou tak neskutečné, že je těžké je nepředělat.
Ke skladbě "Temple Of Love" neodmyslitelně patří hlas Ofra Hazy. Vybavíš si ještě, jak probíhala vaše spolupráce?
Velmi dobře. Přišla do studia a začala zpívat tak, že nás to úplně odrovnalo. Když jsme se vzpamatovali a požádali ji, aby zazpívala ještě jednou, byli jsme z toho paf . Úplně nám vyrazila dech.
Jaký jste spolu měli vztah?
Všem nám moc chybí.
Co říkáš na to, že "Temple Of Love" znají lidi, kteří jinak vaši hudbu neposlouchají?
Každá kapela má nějaký svůj podpis a tohle je zkrátka ten náš. Ačkoliv bychom si přáli, aby to netrvalo tak dlouho.
© Vladimir Komjati / musicserver.cz
Kdysi jsi prohlásil, že "Some Kind Of Stranger" považuješ za vaši nejlepší skladbu. Stále to platí?
Zrovna teď je moje oblíbená "Summer", jedna z našich novějších věcí. Příští týden to bude "Dominion", další týden to dost možná bude "Some Kind Of Stranger". Je to jedna z těch lepších skladeb, které jsou na desce k nalezení.
Novou desku jste nevydali více jak dvacet let, přesto máte stále spoustu fanoušků. Čím si to vysvětluješ?
Pořád jsme na cestách a stále koncertujeme.
Jak se za těch více jak třicet let vaši fanoušci změnili? A změnili se vůbec?
Naše publikum je takový sociologický průřez společností - od žen v domácnosti, přes cyklisty až po děti s legračními účesy. Takže nějak tak.
V minulosti jste měli problémy s vydavatelskou firmou. Pokud byste vydali novou desku, jak byste řešili distribuci?
Tohle dost řešíme. Vydávání muziky v čistě digitální formě je skvělý. Na druhou stranu limitované edice s pozlacenými disky ve vyšperkovaných digipacích mají taky něco do sebe. Nejlepší by asi bylo, kdybychom si ji vydali sami a udělali tak všechno proto, aby byla nejlepší ze všech.
Na závěr obligátní otázka - vyjde někdy nová deska?
Možná.