Matt Sorum je především uznávaný bubeník. Kromě dobře známého působení ve velkých rockových kapelách a kamarádské superskupině Kings Of Chaos (nemluvě aktivitách pro ochranu zvířat) se nyní pořádně soustředil i na svou sólovou desku. Dostala příznačný název "Stratosphere" - a pokud až tak vysoko se svým sólovým počinem cílil, nemusí se za odvážné pojmenování vůbec stydět.

Sorum se totiž na novince ukázal jako skvělý autor, aranžér, multitalent na hudební nástroje a v neposlední řadě jako vskutku kvalitní zpěvák. Toto album je překvapivě melodické a Matt se vůbec nestydí za vzory, jež mají kořeny v šedesátých a sedmdesátých letech, třeba The Beatles nebo Davida Bowieho (na oba si jistě vzpomenete při poslechu "What Ziggy Says"). Ostatně odkazů na minulost se na "Stratosphere" nachází mnoho - jedním z nejkrásnějších je "Ode To Nick Drake", která dechberoucím způsobem dává vzpomenout na Drakeův "'Cello Song".

Když už jsme zmínili cello - deska má velmi příjemný zvuk hojně založený na akustických nástrojích a až na pár výjimek (jmenovitě "For The Wild Ones", která je v kontextu alba nejtvrdší) vlastně neslyšíme zkreslené kytary či jiné tvrdě rockové atributy. Naopak: smyčce, španělka, dechy, cajon. Hezká pocta Sorumově stoleté babičce "Josephine" je celá nahraná jen s klavírem a smyčci.

Matt Sorum velmi překvapil a potěšil. Jeho muzika není novátorská (naopak - čerpá bohatě a nestydatě to nejlepší z minulosti) a mnohdy se přichytíte při hádání, co nebo koho vám to připomíná. Může to být Ian Astbury, Scott Weiland nebo Dave Stewart a mnoho dalších. Uslyšíte překvapivé vpády smyčců ("Lady Of The Stone"), sólo na trubku ("Killers N Lovers") a orientální motivy ("Land Of The Pure") či zajedete do Kalifornie vzpomenout na hippies ("The Sea"). A takové lety do vyšších sfér jsou moc fajn.