Hana a Petr Ulrychovi rozhodně nejsou manželé. Mylné jsou domněnky mnoha lidí, kteří je na pódiu stále vidí již desítky let a patrně trpí nedostatkem bulvárních informací z jejich soukromého života. Za ně místo pochybných článků mluví hudba.

Během onoho "Půlstoletí", co jsou na scéně, natočili doslova přehršel nahrávek s mnoha soubory a seskupeními. A tak hudební publicista Pavel Víšek společně se samotným Petrem Ulrychem měli rozhodně z čeho vybírat. Všechny podobné výběry řeší stejný problém. Vybrat prostě ty největší hity, nebo album poskládat nějakým způsobem tematicky, aby mělo hlavu a patu s rizikem, že budou naštvání ti, kteří na něm všechny hity nenajdou?

Víšek s Ulrychem zvolili zlatou střední cestu. Hitů je na albu spousta, včetně patrně toho nejznámějšího "Nechoď do kláštera". Trojdisk i tak působí semknutě. Je dokonce chronologicky řazen s malými odchylkami, které v poměrně podrobné ediční poznámce ve výtečně zpracovaném bookletu popsal sám Pavel Víšek. Ten zde vysvětlil i další možné otazníky tohoto projektu.

Zcela jsou zde totiž opomenuta alba "13 HP", "Zpívání" a "Zpívání při vínečku". Není zde ani velký sólo hit Hany Ulrychové ze sedmdesátých let "Spoutej mě", zpěvná "Kdysi před léty" a například píseň "Zachovejte klid" (respektive její zvuková kvalita) prostě neprošla sítem času. Nahrána však byla 21. srpna 1968, a proto zde nakonec dostala prostor.

Co naopak sítem času rozhodně prošlo, je kvalita tvorby těchto sourozenců. I přes poměrně úsměvný začátek v podobě písně "Osudu kolo se nedotočí", jejíž český text je neustále doplňován výkřiky yes, my baby a oh, my darling. Rokenrol v roce 1964 prostě vládl světu a rádio Luxembourg bylo doslova prodchnuto písněmi s těmito výrazy. Znělý Ulrychové hlas je nasátý Ellou Fitzgerald či Arethou Franklin a hodí se jak do křehkých lidových písní ("On na mne zapomíná"), tak do těch bigbítových. Je doplněn bratrovým citlivým projevem ("Až jednou červánky"), díky němuž se popral velmi dobře i s písní "Jen o to mi nejde", která má téměř psychedelické parametry.

Ulrychovi se nebáli reflektovat ve své tvorbě například kapelu Cream ("Strange Brew") a sami v rozhovorech přiznávají, jak významný byl pro ně například festival ve Woodstocku 69'. Přesto se nebáli zahnout ve svém vývoji i jinam a jejich propojení s lidovou muzikou, cimbálovkou (věděli jste například, že s nimi začínal tehdy šestnáctiletý Jiří Pavlica, dnes primáš Hradišťanu?) nepůsobí vůbec trapně. Naopak na to šel Petr Ulrych s citem a nechal do své tvorby působit vlivy písní, které se ozývaly a stále ozývají z moravských vinných sklepů.

Moravská pohostinnost a dobrosrdečnost se odráží také v textech, které jsou plné porozumění, lásky, něhy, víry, naděje, kladného vztahu k přírodě i k historickým národním hodnotám. Možná že mnohým fanouškům rocku odhalila tvorba těchto dvou krásy moravské lidové hudby a lidé, kteří znali jen cimbál, měli a mají možnost vidět, že všichni bigbíťáci nejsou pouze "Vymlácený rockový palice". A to je jedna z krás hudby.