Když pocházíte z L.A. přeplněného rádoby hvězdičkami a vzhledem asociujete plakátový boyband, koledujete si o to, že vás většina intelektuální hudební veřejnosti bude záměrně přehlížet. To přinejlepším. Když máte navrch ještě song, který zná nazpaměť kdejaký hudební analfabet a během školní přestávky si ho píská i devítiletá sestra vašeho kamaráda, nálepka jednohitového zázraku je zaručena. Problémem ovšem je, že spousta posluchačů začala a skončila právě u "Pumped Up Kicks" a neměla snahu pídit se také po dalších fragmentech tvorby kalifornského uskupení Foster The People.

Připravila se tak o jeden z nejlepších hudebních momentů aktuální dekády. Výše zmiňované odsouzení za vlastnictví abnormálně úspěšné skladby mělo k realitě totiž nejdál, tedy pokud bychom číslovku jedno- nenahradili za deseti-. Za vší hitovostí bylo ale i hlubší sdělení. Když jste si u bazénu v žáru červencového dne prozpěvovali klasický popěvek "All the other kids with the pumped up kicks…", nebylo to vlastně až tak moc cool. Všechnu radost z hudby jste v podstatě prožívali na úkor potencionální hymny jednoho z aktérů školního masakru. Za vší nekomplikovaností byl vlastně perfektně promyšlený indie pop a pod pojmem chytlavost byste ve výkladovém slovníku našli obrázek "Torches". Něco takového už nešlo natočit podruhé.

Do toho se skupina koneckonců ani vehementně nepouštěla a po dlouhém a vyčerpávajícím turné se bez velkých oznámení uklidila na několik měsíců do ústraní. Frontman Mark Foster, zaskočený snadno nabytou slávou a poznáním i její odvrácené strany, zmizel ze světa skoro doslova a vydal se na tříměsíční cestu z Indie do Maroka. Novinka poté vznikala v tichosti, bez zbytečných rozptýlení hovory s médii a na Nový rok byli fanoušci postaveni před hotovou věc - Foster The People mají nový materiál a představí se s ním v již brzké době. Kromě pilotního singlu "Coming Of Age" bylo posléze vypuštěno i několik dalších plnohodnotných či živě zahraných ukázek, všechny žánrově pestré a ambiciózní, až se skoro daly dělat předčasné závěry, že tohle bude ještě vyšší level než debut. Po poslechu celého alba mě ale napadá, že promokampaň byla udělána špatně...

Foster The People nám měli nejdřív nabídnout spíše ty slabší kusy, a měli nás tak nechat v myšlenkách, že jsou skutečně pouhý one-album wonder. Nic bychom netušili o hrstce tikajících bomb, které by na nás po seznámení s kompletní nahrávkou vyskočily. Konečně přijetí nového produktu by pak možná bylo o něčem jiném. Propagace se takovým způsobem ale samozřejmě nedělá. Proto je velkým zklamáním, že již dříve vypuštěné songy jsou i tím nejlepším, co druhá řadovka může nabídnout. Zbytek se utápí v průměrnosti a víceméně se dá splést s každou druhou kytarovou popinou z rádia. Právě ten obrovský rozpor v kvalitě nakonec dělá ze "Supermodel" asi ještě horší desku, než ve skutečnosti je.

Přitom nezačíná tak špatně. "Are You What You Want To Be?" potvrzuje proklamované odhození softwaru a plně využívá barvitosti a tvárnosti živých nástrojů, v tomto případě s příchutí prosluněných afrických rytmů. Dobře by posloužil jako lehký předkrm, kdyby po něm nenásledovala stokrát slyšená "Ask Yourself". "Coming Of Age" je už ale najížděním na zmiňovanou zlatou žílu "Supermodel". Jsou tam riffy jak z "Don't Stop (Colours On The Walls)", je tam spousta vytí jako z "Helena Beat". Vykrádat sebe ale nikdy nebylo trestné a prvním singlem se muzikantům navíc podařilo skvěle postavit most mezi prvotinou a možným novým hudebním teritoriem, jež se pro dvojku rozhodli okupovat. K takovému kroku napovídaly právě další dříve odhalené skladby, jež dostávají prostor v půli tracklistu.

"Pseudologia Fantastica" je vskutku fantastický kousek. V kyselině namočené klávesy se roztékají pod útokem ospalé, zato dostatečně průrazné kytary znějící jak z posledních My Bloody Valentine, a berou si to nejlepší z MGMT nebo Tame Impaly. "Best Friend" jsou čtyři minuty radosti a tančení. Znovu na vás tak dýchne nálada předešlého počinu. Opět ale překvapí o něco více propracovanější kompozice. A zase je ironií, že za tolika emocemi štěstí se skrývá text o drogově závislém kamarádovi. "A Beginner's Guide To Destroying The Moon" je pak nejlepším místem celého alba. Samplům ASAP Rockyho ve srážce s hutnou kytarovou stěnou na velkoleposti ještě přidává obsáhlá lyrická stránka, v níž se Foster od osobní roviny a klidného filozofování pod svitem Měsíce dostává až do stavu rock'n'rollové nepříčetnosti a ústy plnými vína pronáší palčivou otázku: "Krev zapomenutých nebyla prolita bezdůvodně, nebo byla?" Tak rázné a naštvané Foster The People neznáme. A přesně takové bychom je chtěli znát ještě víc!

Jak studená je sprcha šedi a průměrnosti, která přichází po této muzikální lavině. Hudebníci rázem vymění kabát a z progrese a experimentování se zase stane opatrné našlapování kolem mantinelů abychom hlavně moc nešokovali fanoušky. Pomalé, emotivně laděné věci jako "Goats In Trees" nejsou vyloženě špatné. Obzvláště "Fire Escape" vyrobená jak v intimní dílně Bon Iver si vaše srdce určitě získá. Na jednu stopáž je toho zkrátka ale až moc. Hlavně s vědomím přítomnosti dispozic, které kapela ukazuje uprostřed desky. Jeden z takových nevýrazných kusů se dal kupříkladu nahradit bonusem pro předprodejové nedočkavce "Super Tabloid Junkie". Škoda.

Po závěrečném zhodnocení je "Supermodel" bohužel velkým zklamáním, kdy Foster The People nechávají posluchače v trpkém přesvědčení, že na to měli. Měli předpoklady být napodruhé ještě lepší než napoprvé. Měli šanci proměnu ze synťákových popařů na alternativní rockery ustát se vztyčenou hlavou a ještě za to sklízet vavříny. Kdoví, proč to cestou vzdali.