Jeden kbelík s ledovou vodou prosím. Otevřít si vedle stolku s poněkud skromným merchandisingem stánek s nabídkou studených sprch a podobných služeb za úplatu na všech koncertech Anny Calvi by mohlo zadělat na slušný byznys. Za předpokladu, že tento ženský posel vášní neochoří. Ach, ty rudé rty. Tímto slovním spojením bychom mohli skončit. A nic by nezůstalo nevyřčeno.

Koncert roku. Koncert života. Proč troškařit, i když autorčin absolutní zážitkový vrchol s Nickem Cavem & The Bad Seeds z loňské Pohody jen těžko někdo dobyde. A přitom ho Britka měla na dosah. Ne nadarmo se Anně Calvi říká Nick Cave v sukni - ticho jako zvukový prostředek, mistrná práce s dynamikou hlasu, strhující atmosféry, při nichž sklapnete a necháte pocity, ať už je to strach nebo štěstí, svobodně pracovat (při spuštění "Carry Me On" navozující ve své předehře pocity nebezpečí myslím v obklíčení nervozity na "Stagger Lee"). Mezi oběma osobnostmi rockové scény však stojí jeden velký rozpor.

Zatímco Nick Cave vyžaduje od publika (viditelné) reakce, Anně Calvi na tom nezáleží. Předat svou tvorbu co nejautentičtěji, tak, jak ji cítí ona, je pro ni posláním. Při skladbě "Eliza" rozvinuje svůj mimořádný hlas k všeobecnému úžasu, kde se v této křehké ženě bere tak nepředstavitelně silný hlas, laskáním kytary vpouští do publika tsunami vášně a neotevře přitom oči. A okolí se podlamují kolena. Nebo se někdo přívalem nezvladatelné slasti neudrží a úlevně začne dokola křičet: "Yeeeaaah!" Zpěvačka po celý set neřekla takřka ani slovo. A dokázala přesně to, po čem touží - vzbudila emoce čistě svou hudbou. Stále nechápete? Pak zkuste odhodit všechny masky, pózy, vykašlat se na reakce okolí a dejte volnost přirozenosti. A znovu zajděte na koncert. Nebo si pusťte jednu z jejích fantastických desek. Ale doporučuji první variantu. Neochudíte se tak o pozoruhodné charizma interpretky.

Už nastavení výše mikrofonu před začátkem koncertu v deset prozradilo mnohé o vnější charakteristice art rockerky. Anna Calvi měří metr padesát, nejen své černé střevíce na vysokém podpatku obouvá na chodidla velikosti 33 a vypadá jako dívka, co sotva dochodila střední. Tušila jsem, že věk vzhledu odpovídat nebude. Na Kristova léta však vypadá až podezřele fantasticky. Zda je zpěvačka nadpřirozená bytost, či nikoliv, nedokážu dost dobře odhadnout. Přesvědčenější ale budou zřejmě pánové. Ti v takřka vyprodaném klubu tvořili většinu a v průběhu koncertu jim z tváře nezmizel blažený úsměv na znamení, že v sedmém nebi je jim dobře. A vůbec je nezajímalo, že kolem bohyně dokonalosti odvádějí skvělou práci bubeník a vokalista Alex Thomas, klávesista a vokalista Glenn Callaghan a hráčka na nejroztodivnější perkuse Mally Harpaz. Ale nelžeme si do kapsy - soudě dle nepřítomných výrazů by kvůli Anně jistě mnoho návštěvnic popřelo svou heterosexualitu.

Bezkonkurenční hra na kytaru a zpěv, individualita, vzhled, síla vlastního přesvědčení - příslušníci obou pohlaví jsou ze zpěvačky paf ze stejných důvodů. Úvodní rocková klasika "Suzanne & I" byla skutečně JEN předehra. Dvojka "Eliza" první vrchol. "Sing To Me" první rozevření pomyslných křídel. "Cry" ve své minutě čtrnáct první vlaštovka rokenrolu, "Love Of My Life" noisové peklo na zemi. V jednu chvíli šepot ("Carry Me Over"), v druhé blažené vyznání se z nejvyššího citu - lásky ("Bleed Into Me") -, ve třetí řve "fire, fire, oh fire, oh fire, oh fire, fire" ("Fire" - cover Bruce Springsteena). Publikum ani nedutá. Návaly emocí se umocňují výborným ozvučením bez zbytečného přepálení kytary. Calvi hraje hodinu a půl, skoro se nehne z místa za mikrofonem, nikdo se nedívá na hodinky a atmosféra v klubu se mění jako počasí. S každou další písní, která už určitě bude jedna z posledních, posluchač přemýšlí, s jakou tváří se asi kytaristka rozloučí. Domněnka byla nesprávná, nepřístupnost zpěvačky neprolomena - s ďáblem v těle, v rytmu "Jezebel" odcválala jako na rozbouřeném býkovi.

Nesmírně intenzivní pocity z koncertu ostrovanky způsobily i pokroucení klasické výstavby reportáže. Ale na hodnocení výkonu předskokana to nemá sebemenší vliv. Tuzemský projekt Kittchen mi ani po poslechu nahrávek, ani po zhlédnutí vystoupení na loňských United Islands neučaroval. A teď už vím proč. Podíl viny na tom nesla neznalost písničkářova charizmatu, nevhodné prostory a do určité míry i světla. Kittchen je sympaťák, se svérázným smyslem pro humor, jehož mluvené slovo konkuruje tomu zpívanému.

Příběhy schované za skladbami jako "Uzený", jejíž zápletku jsem úplně nezachytila, jen mi v hlavě zůstalo něco o Nicole Kidman, Lennym a silných australských ženách, prostě baví stejně jako koncept elektrické kytary a doprovodu puštěného z telefonu. Z výřečnosti písničkáře se přítomní mezi kratšími písněmi třeba dozvěděli o videoklipu k písni "Pod Prahou", co měl premiéru na Festivalu otrlého diváka a je v něm "hodně, hodně krve" (s přídavkem rudých světel skutečně delikátní zážitek), při prohrabávání se mobilem před závěrečnými skladbami "Exit" a "Bouřka" zas to, že na koncertech vždycky nemá připravenou jednu skladbu, a to proto, aby zůstal ve střehu. Modrá světla jako zlověstné nebe při poslední písni, trochu chraplavý, silný hlas, pověstná černá kuchařská maska a charizma zpěváka, jímž je klub plný. Dotažený koncept.

Z pražské premiéry britské umělkyně se budu oklepávat ještě hodně dlouho. A vím, že nebudu sama. Anna Calvi tvoří a vystupuje s plným nasazením a ani na chvíli nepoleví. Věří tomu, co dělá, a proto jí věříte vy. Až mi z těch opětovných myšlenek na prožitý koncert zase běhá mráz po zádech...