Pharrell Williams je nesporně významnou postavou současné hudby, ať už do kultury zasahoval pod vlastním jménem, nebo jako součást The Neptunes či N.E.R.D. Na rozdíl od takového Timothy Mosleyho aka Timbalanda se zatím nikdy nikam neztratil, kvalita jeho produkcí je už více než deset let stejně vysoká a jeho rukopis snadno rozpoznáte, což si přeje každý skladatel a producent. Williams se snažil ukázat své schopnosti už před osmi lety se sólovkou "In My Mind", ale ta poněkud zapadla. Nebyla prostě tak dobrá jako jeho práce pro kolegy. Od té doby se změnila jedna podstatná věc: zpěvák zanevřel na hip-hop. Na aktuální nahrávce nenajdete jedinou vteřinu mluveného slova.

Dá se říct, že nahrávce vévodí velká trojka - tři skutečně vynikající skladby, které vyčnívají nad ostatními. Jednou z nich je hned úvodní "Marilyn Monroe" s dechberoucí smyčcovou úpravou, obstaranou famózním Hansem Zimmerem, snadno zapamatovatelnou melodií a hitovým potenciálem jako prase. Za příjemné osvěžení můžeme považovat i vokální příspěvek Kelly Osbourne. A jako jeden z mála tracků na "G I R L" (a vlastně vůbec v celé jeho diskografii) má i smysluplný text o tom, že slavná hollywoodská diva není pro Pharrella ženským ideálem.

Druhým silným prvkem je pak samozřejmě "Happy" sršící optimismem. Tleskání do rytmu se vyhnete jen těžko. "Happy" je v rámci desky takovou nejvíce pharrellovskou písní, obsahuje v sobě vše, co je pro něj typické: silný vliv funku, rošťácky hravou baskytaru, nápadité perkuse, falzet i spoustu vokálních vrstev. K Happy" mimochodem také vznikl první čtyřiadvacetihodinový klip. Takže se na něj můžete dívat od rána do večera. Zmíněnou trojici uzavírá "Gust Of Wind". Po úspěchu "Get Lucky" se dalo čekat, že Daft Punk Pharrellovi rádi pomohou s čímkoli, a song tak vyšperkovali, jak nejlépe mohli. Ovšem lví podíl na jeho kvalitě má Hans Zimmer, který opět zodpovídá za orchestrální doprovod. "Marilyn Monroe", "Happy" nebo "Gust Of Wind" jsou tak fantastické skladby, že kdyby se spolu objevily na EP, bylo by to pravděpodobně jedno z nejlepších ípíček všech dob.

Ke spolupráci si Mr Big Hat pozval mnoho hvězdných hostů, bohužel to ale ne vždy zaručuje kvalitu. "Know Who You Are" by se klidně obešla bez Alicie Keys a "Brand New" s Justinem Timberlakeem už po pár posleších ztrácí všechno, kvůli čemu stojí za to si ji poslechnout. Od takovýchto seriózních umělců se nečekaně oddělila Miley Cyrus, protože zrovna její "Come Get It Bae" je neskutečně chytlavá a ačkoli stojí na stále se opakujících akordech, výsledný dojem to neruší.

I když dvojčata "Hunter" a "Gush" nelze označit za špatné kousky, přesto: pokud si uvědomíte, čeho všeho je Pharrell schopen, zamrzí vás, že nezní jinak. Deska jednoduše postrádá songy jako "Give It 2 Me" (Madonna - album "Hard Candy"), "Trespassing" (Adam Lambert - "Trespassing"), "Rooting For My Baby" (Miley Cyrus - "Bangerz"), všechny stvořené buď samotným Pharrellem, nebo pod hlavičkou The Neptunes. Vlastně ani není třeba chodit pro příklady k jiným interpretům. Takové "You Know What" či "She Wants To Move" od N.E.R.D. by zcela jistě posloužily lépe než žalostně bezvýrazná "It Girl", která uzavírá album tím nejhorším možným způsobem.

Je paradoxní, když hudebník rozdává skvělý materiál ostatním, ale sobě toho moc nenechá. Možná to bude Williamsovou skromností. Stojí nejraději v pozadí a těší se z tak trochu cizího úspěchu. V byznysu ale se skromností můžete dojít leda tak víte kam.