Pokud byste to náhodou nevěděli, Starsailor jsou podle ostrovního tisku dalšími z řady nových Beatles. Nyní sice už nadšení z této kapely v Británii poněkud opadlo, přesto byli ještě přednedávnem vynášeni do nebes. Po poslechu jejich debutové desky s názvem jak od chlapecké kapely "Love Is Here" si říkám proč asi.

Jedenáct písniček obsažených na albu je sice bez výjimek poměrně příjemných na poslech, ale pokud byste posluchače neupozornili na to, že se nejedná o dvacet nebo třicet let starou desku s remasterovaným zvukem, asi by hodně tápal, která že to kapela z jeho oblíbených asi hraje. Starsailor jsou totiž až zoufale nepůvodní. V úvodu "Tie Up My Hands" zní jako Led Zeppelin, jinde zase jako Doors nebo Verve, ale k těm zmiňovaným Beatles mají bohužel dost daleko. Přitom se na desce najdou i poměrně osobité a povedené písničky, příkladem budiž klavírní "Lullaby", "Talk Her Down" nebo asi největší hit "Alcoholic".

Negativ je ale celkem dost, patří mezi ně i pomalé tempo desky, ze které vás nevytrhne vůbec nic a zatímco někteří hudebníci dokáží bez problému napráskat dvanáct skvělých balad za sebou, Starsailor začnou v druhé půlce už docela nudit. Pro mě osobně je nepříjemný i projev zpěváka Starsailor, který stále jen hýká, ovšem uznávám, že to je dost subjektivní averze, někomu jinému se třeba jeho zpěv naopak bude líbit. Stopáž desky je uměle natažena asi o deset minut, kdy vás po dost dlouhé pauze čeká několikeré zazpívání "hmmm" a smích. Že by chlapci chtěli dokázat, že nedělají jen smutné balady, ale mají i smysl pro humor? Škoda, že to raději neukázali na ploše celé desky.

Debut Starsailor je bohužel jen další nafouklou bublinou britského tisku, ale kdo ví. Kdyby Petr Janda umřel před dvaceti lety, třeba bychom taky stále hledali mezi mladými kapelami nové Olympic. A třeba se taky tak pletli jako britští novináři se Starsailor. Jejich deska není vyloženě špatná, i několik povedených písniček by se našlo, ale že by se jednalo o kdovíjak skvělou nahrávku, tak to pánové ani omylem!